TROND RALAN

Na první pohled se zdá, že je tichý, zahleděný do sebe a také jako podivín. Ano, tichý je, protože nemá tak nějak potřebu se s někým přátelit. Má strach z toho, že kdyby si někoho zase pustil k tělu, přijde o něj. Jako se stalo s Rufusem a Thythonem. Mluví jen tehdy, když si to situace žádá a opravdu musí. Čas tráví výhradně sám, nevyhledává žádnou společnost. Ať už se jedná o kolegy nebo nějaké ženy. Navíc díky své rodině má neskutečně nízké sebevědomí, takže si i tak trochu myslí, že si nikoho jiného nezaslouží.

​

O sobě by mohl říct, že je to hodná osoba. I když se tak nezdá, tak se snaží být i milý. Bohužel city pořádně dávat najevo neumí, ale ta snaha se přeci jen cení. Nikdy nepomyslel na to, že by se své rodině za to všechno pomstil. Že by se pomstil svému bratrovi za to všechno, co mu kdy v životě udělal. Že mu zabil nejlepšího kamaráda. I přesto, jak moc ho to všechno straší i po tak dlouhé době, tak je ze své hlavy úplně vypustil. Vzdal se jich. Řekl si, že žádnou rodinu nemá a bratra už vůbec ne. Raději skončí takhle sám než s tyrany. Jediné k čemu se zapřísáhnul bylo to, že nikdy nebude jako oni. Nikdy nebude tak agresivní, pokud bude mít své dítě a ženu, bude si je hýčkat.

​

Největším problémem jsou pro Tronda prostory, odkud není moc možností útěku. Prostory, kde bude držen v zajetí a dalo by se říct, že i malé uzavřené prostory, kde stráví delší dobu, než by bylo zdrávo. V ten moment se mu vybaví to všechno, co se mu dělo a bude mít problém s tím, aby mohl normálně fungovat. Nejčastěji se zasekne a nikdo s ním nehne. Jeden se bude muset opravdu snažit, aby s ním hnul a dostal ho pryč.

​

Dalším problémem je ten, kdy si jeho mozek usmyslí násilí. Jedná se o to, že když někdo v jeho přítomnosti najednou zvedne ruku nebo beze slova by si s ním chtěl potřást rukou či ho obejmout, také se zasekne. Ne takovým způsobem, ale spíše ho přepadne panika. Poleje ho ledový pot, začne zrychleně dýchat a celý se rozklepe. V ten moment si potřebuje přidřepnout k zemi a uklidnit se. Vydýchat se z toho a pokus se myslet na něco hezkého. Bohužel se v jeho životě moc krásných momentů neobjevil, vlastně skoro žádné, tudíž se z toho musí spíše vydýchat.

​

A jeho posledním problémem je strach ze tmy. I když v ní trávil tolik času, tak má problém si na ni zvyknout v normálním životě. Často usíná se zapálenou svíčkou, aby měl aspoň nějaký ten zdroj světla, ale málokdy stejně usne. Nebo usne na pár hodin. Často se probouzí z noční můry, kdy je celý zpocený a musí si jít opláchnout obličej a nejlépe převléknout. Poté už bývá ve většině času vzhůru a začíná normálně fungovat a pracovat.

Celý příběh začíná v jednom krajním domě ve městě Menoras. Na první pohled to byla šťastná tříčlenná rodina. Matka s otcem a tehdy pětiletým chlapcem. Ale už nikdo neviděl pod tu růžovou fasádu a nikdo neznal to tajemství, které se skrývalo v jejich sklepě. Ta postýlka, která byla prolezlá skrz na skrz a nacházelo se v ní novorozeně. To novorozeně je právě Trond. Dítě tohoto páru, které bylo nemanželské. Bohužel si jeho matka jednou odskočila za sousedem, u kterého neudržela nohy u sebe. Samozřejmě z toho bylo poměrně drama u nich doma a otec dost zmlátil toho úchyla, ale neměl to srdce svou ženu opustit. Miloval ji, má s ní prvního syna, který je šťastný a zdravý. A pak to malé monstrum, které vlastně nikoho nezajímá. Jaké by to asi bylo, kdyby celé město vědělo o tomhle nemanželském dítěti? Jaká by to byla ostuda? Dokonce by si všichni ukazovali a šuškali si. Proto bylo mnohem jednodušší, aby byl ukrytý a nikdy vlastně nespatřil světlo světa.

​

Když byl Trond ve věku, kdy mohl chodit, a tak nějak začal pořádně fungovat, jeho postavení v rodině se změnilo. Pracoval pro ně, dělal za ně tu těžkou práci. Chodíval pro vodu v noci, kdy byl skrytý ve tmě, přes den vařil a opravoval všechno možné. Nosíval jim jídlo až pod nos, umýval nádobí a staral se o celý jejich dům. Nedej bože, aby někdy něco rozbil nebo odmlouval. Ve sklepě, kde žil jinak byla malá místnost, kde byly připravené řetězy na zlobivé děti. Právě takhle mu to bylo vysvětlováno a on se snažil, aby právě nic takového neudělal a on tu místnost nikdy nemusel navštívit. Musel fungovat v jejich domě i když byl nemocný a nebylo mu vůbec dobře.

​

Bylo mu patnáct let, když se mu poprvé za ten mizerný život stalo, že něco rozbil. Doma nebyl nikdo a on omylem shodil vázu. Snažil se to co nejrychleji uklidit, aby na to nikdo nepřišel. Byl rychlý, opravdu se snažil, a dokonce se pořezal o střep. Dával si pozor, aby nikde neukápla ani kapička jeho krve. Naštěstí se mu povedlo schovat důkazy. Nacpal to do své matrace ve sklepě a dělal, jako kdyby se nic nestalo. A dokonce i když přišel otec domů s bratrem, nikdo si ničeho nevšiml. Vypadalo to, že potrestaný nebude, že mu to projde. Jen ta myšlenka na to spaní na střepech ho nijak neutěšila.

​

Domů dorazila matka. Možná by se dalo říct, že ona byla nejhorší. Prsty žmoulal konce rukávů jeho trička a čekal. A jeho nejděsivější myšlenky se vyplnily. Zjistila, že nemá na stole svou vázu. Tu, kterou dostala od své matky a chtěla vědět, kde je. První, co Tronda napadlo bylo zapírat. Lhal o tom, že opravdu neví, kde je a nesahal na ni. Ale jeho bratr, Asger, si všiml krvavé šmouhy na jeho tričku. Upozornil na to a bylo jasné, že opravdu lže. I přesto, kolikrát se omlouval a klečel na kolenou a žadonil, aby mu to odpustila, tak ho čekal trest. Napřed ho pořádně seřezala. Mlátila ho hlava nehlava, než přestala mít sílu. Trond našel síly, aby se postavil a chtěl se ještě omluvit, ale to už zasáhnul jeho otec a za vlasy ho odtáhl dolů. Napřed ho shodil do sklepa a pak za ním došel. Také se na něm vyřádil a uvědomil si, že tohle je dobrý způsob ventilovat ten vztek, který nemohl nijak jinak vypustit. Jakmile měl obličej plný krve a modřin, za vlasy ho dotáhl do malé místnůstky, kde ho připoutal k řetězům a nechal ho tam. Tehdy tam tiše plakal, bolelo ho každé nadechnutí a také to byl první moment, kdy si přál, aby umřel. Ani neví, jak dlouho tam byl, ale pamatuje si jen to, že měl příšerný hlad a žízeň.

​

Takhle to probíhalo dlouhé roky. Dlouhé roky, kdy byl potrestaný i za obyčejné zakašlání nebo když požádal Asgera, aby chvíli se svým požadavkem počkal. Veškerou zlost a tresty začal praktikovat i právě jeho bratr, kterému to jeho rodiče povolily. Trond se ani nebránil, byl slabý. Neměl tolik síly jako právě jeho bratr, nedokázal by se mu nikdy ubránit. A právě Asger byl ten největší tyran, který mu ničil život. Byl mnohem horší než jejich rodiče. Byl chladnější, a dokonce měl vždycky na rtech úsměv, když ho mohl terorizovat. Často se mu o něm zdálo a často měl problémy v noci usínat. Také začínal mít problémy, že kolikrát nemohl popadnout dech. Jeho tělo polil studený pot, měl pocit jako kdyby mu mělo srdce vyskočit z hrudi. Jeho dech byl mnohem rychlejší a měl pocit sevřeného hrdla. Často se mu třásly ruce a nohy a nemohl dělat vůbec nic. Takové stavy se mu objevovaly i uprostřed spánku. Probudilo ho to a kolikrát nemohl ani pořádně fungovat. A často se díky tomu bál i o svůj život a nevěděl, co se to s ním právě děje.

​

Nikdy se o tom doma nesvěřil. Stejně by ho neposlechli, a navíc by ho ještě potrestali za to, že s nimi vůbec mluví. Od toho prvního incidentu s nikým doma nemluvil, jen s Rufusem. Právě Rufus byl jeho nejlepší kamarád, kterého poznal. Jednalo se o krysu, která žila s ním ve sklepě. Dělil se s ní o zbytky, které dostával k jídlu a o vodu a on ho za to právě poslouchal. Svěřoval se mu se svými problémy, o tom, co ho trápí nebo co se mu děje. I když byl připoutaný, tak tam byl Rufus s ním. Do doby, než na to přišel Argus. Ten to řekl otci a dostal svolení se o něj postarat. A taky se postaral po svém. Přímo před Trondem, kterého opět připoutal, mučil jeho nejlepšího kamaráda. Napřed mu odtrhal všechny fousky a potom kousek po kousku mu odsekával ocásek. Odřízl mu ta drobná ouška a ve finále odřezal pacičky. A jako poslední kapku mu rozřízl bříško a všechno co v něm bylo hodil na svého bratra. Trond křičel, plakal a prosil, ať ho nechá být. Přišel o jediného kamaráda, kterého měl a jeho to zlomilo. To byl druhý moment, kdy si přál umřít. Od té doby byl jako tělo bez duše. Bylo mu jedno, zda ho praští, zavřou nebo budou na něj hrozně křičet. On to všechno vzdal. Neměl vůbec vůli žít a všechno mu bylo jedno.

​

Bylo mu dvacet šest let, když se to stalo. Opět byl zavřený a kolem zápěstí měl řetězy. Nevnímal nic, dokud ho nezaujala obrovská rána. A další a potom další. Srze zavřené dveře viděl světlo a došlo mu, že jsou dveře do sklepa otevřené. A všude je ticho. Bylo mu to divné a možná to v něm něco spustilo. Sebral ty poslední síly, které schovával a zabral. Díky tomu, že zdi ve sklepě nebyly nijak pevné, hák se uvolnil a jeho ruce spadly dolů. I přesto, že měl stále na rukou pouta, několikrát narazil do dveří, které se otevřely. Napřed se zarazil, protože očekával, že někdo dojde a zase ho zmlátí. Ale nic se nedělo. Trond se zhluboka nadechl a pomalu vylezl ven. Napřed vystrčil hlavu, aby se podíval, co se to vlastně děje. Všude byl obrovský nepořádek a slyšel hlasy. Hlasy, které přicházely z místa před domem. Poznal hlas otce a matky a úplně rozčileného Arguse. To byl ten moment, kdy by měl využít příležitosti. Místo toho, aby se pokusil najít klíč nebo něco k jídlu, vylezl oknem ven a dal se na útěk. Utekl zadním oknem a zmizel. Řetězy řinčely, jak běžel, kamínky ho tlačily do bosých nohou, ale nezastavoval se. To bylo poprvé, co utíkal. Na plicích ho pálilo, jak mu plíce nestačily. Zastavil se až v Argellonském hvozdu, kde zkolaboval.

​

Probudilo ho ostré světlo. Nevěděl, kde je a bál se. Chtěl utéct a zmizet odtud pryč, zachránit se. Ale došlo mu, že doma není. Napřed se rozhlédl kolem sebe a byl v čisté posteli. Na sobě měl dokonce čisté oblečení a kolem zápěstí neměl žádné okovy. Byl z toho všeho zmatený a nechápal, co se to stalo. Došel k němu starý muž. Byl prošedivělý a plnovous se mu pohupoval ze strany na stranu. Byl to někdo, kdo právě Tronda zachránil a ubytoval ho u sebe v malém domě v Gavalenu. Thython se o něj staral jako o svého vlastního vnuka a Trond ho zase bral jako svého dědečka. Naučil ho tomu, co on nikdy neuměl. Naučil ho slušnému vychování, základním věcem jako je jíst příborem a další věci. Učil ho řemeslu, protože právě Thython byl dřevorubec a chtěl, aby měl nějakého nástupce. Bavila ho ta práce a také cítil, jak postupně sílí. Jeho život se obrátit trochu k lepšímu a i přesto, že se mu to všechno občas vrací ve vzpomínkách, tak nějak funguje.

​

Posledním zlomem, který se mu stal v jeho životě bylo úmrtí právě Thythona. Oblíbil si ho, byl to jeho nejbližší člověk, a hlavně ho naučil tomu, co ho rodiče nenaučili. Držel ho za ruku, když ležel na smrtelné posteli a snažil se o to, aby neodcházel. Nechtěl si to pořád přiznat, a hlavně tady zase nechtěl skončit sám. Nemá nejmenší tušení, jak by to mohl zvládnout. Tehdy vydechl naposledy. Trondovi zůstal jeho dům a náčiní, které si ponechal. Zpracovával s ním dřevo a vydělával si na svoje živobytí. Uzavřel se do sebe a fungoval sám. Stal se tím podivínem, co žije v malém domečku a mluví s někým jen když opravdu musí.