Renův život byl jako z pohádky. Narodil se do rodiny správce Cardasu a do rodu Maruxis, který se v téhle pozici držel už nějakou dobu. Měl skvělého Animuse, plno lidí, kteří kolem něj skákalo a mohl je zlobit. Už od narození se vědělo, že tenhle mladík bude nesmírně pozitivním chlapcem a také neskutečně energickým. A také to bylo dost vidět. Jakmile mohl, začal utíkat všem, kdo ho hlídal. Jakmile začal mluvit, byl k nezastavení. Pořád něco vyprávěl a utíkal. Často se někde schovával a poté vybafnul div nezpůsobil někomu infarkt. Nejvíce času trávil v kuchyni, kde kradl sladké a pečivo pro Oreu, kterou pak následně krmil. Často se snažil propašovat svého animuse také do svého pokoje i když oba moc dobře věděli, že se do postele zkrátka oba nevejdou, ale vždycky našli způsob. Často Ren spával v její přítomnosti. A když už se nevešla tam, často chodíval také za ní a spával u ní. A vlastně kvůli tomu se rodiče pokoušeli ještě o druhé dítě, ale nedařilo se. I léčitel jim oznámil, že druhé dítě se jim nepoštěstí, a tak to zkrátka vzdali. Dokud po devíti letech nepřišel zázračný omyl a nenarodila se jim holčička. Rengarth byl z toho nadšený, protože měl konečně parťačku, ale pořádně si neuvědomoval fakt, že je to teprve holátko a musí chvilku počkat, než povyroste. Ale už tehdy s ní často sedával v křesle a vyprávěl jí příběhy a plány, co spolu budou podnikat. Jak budou společně chodit na výlety, dávat si závody, a dokonce jí slíbil, že jí naučí čůrat ve stoje.

​

Tak jako Rengarth, i jeho sestra Rhea rostla jako z vody. Hned jak mohla, začal ji kazit svými hloupými nápady. Často spolu pobíhali uličkami Cardasu a tropili různé neplechy. Samozřejmě, že se to nesluší, když se jedná o děti správce, ale byly to děti a těm to zkrátka bylo odpuštěno. Navíc oba dva rádi rozdávali všem ostatním úsměvy a když to i šlo, dokonce se nebáli pomoc a ušpinit si ruce. Také často dostávali vyhubováno od matky, že si opět ušpinili své nové šaty a bude muset nechat švadleny, aby ušily nové. Ale jim to nevadilo, pořád se tomu smáli a trávili spolu více méně všechen svůj čas. Rhea k němu pravidelně chodívala po nocích spát kvůli nočním můrám a zkrátka nechtěla být sama. On jí tam vždy přivítal s otevřenou náručí a poté jí něco vyprávěl, aby ji uspal. Nebo se jen dlouho bavili o nějaké hlouposti, aby nemyslela na ty strašidla. Byla to nerozlučná dvojka.

​

Když bylo Renovi patnáct let, rozhodl se utéct ze svého domova. Důvod k tomu měl prostý. Rodiče na něj svedli něco, co on nikdy neudělal. Když hrál na babu s jeho sestrou, ona zakopla a zkrátka shodila jednu vázu. Ta váza byla po jejich babičce a zkrátka se rozbila. Samozřejmě se Rhea rozplakala a neskutečně jí to mrzelo. Její bratr byl právě ten, kdo se ji snažil uklidnit a vést ji k tomu, aby se to řeklo rodičům. Bylo by to mnohem jednodušší než tady zapírat a vlastně by se celá situace mnohem zhoršila. Samozřejmě tehdy utekla do svého pokoje, kde proplakala celý dlouhý den. Proto šel za jeho rodiči tehdy zcela sám a pověděl jim celou situaci. Očekával, že budou mít pochopení a bylo mu řečeno, aby neházel svou chybu na svou mladší sestru. Snažil se jim to vysvětlit, dokonce běžel pro malou Rheu, aby jim všechno řekla, ale ta jen plakala a plakala. Nebyla schopná cokoliv říct a stále ve svých očích měli to, že to udělal právě Rengarth a chce to hodit na nevinné malé dítě. A tak se naštval. V noci si sbalil pár věcí a vydal se pryč.

 

Ani Orea neměla tušení, kam se vydal. Ale on měl cestu jasnou… Vydal se tam, kam ho nohy vezmou. Vzal to přes les a do hor. Samozřejmě to nebyla úplně jednoduchá cesta, ale zkrátka nechtěl se vrátit tam, kde mu nikdo nevěří. Byl pryč celkem tři dny. Vlastně se usadil i v horách, kde trávil ty tři dny bez jídla a vodu pil jen z horského pramene, který objevil. Začalo se mu stýskat, ale pořád se přemlouvat, aby je nechal ještě chvíli vycukat. Než nedaleko od sebe uslyšel neznámé vrčení. Vyskočil na nohy a začal se rozhlížet, zda to není třeba vlkodlak či nějaký jiný neznámý tvor. Místo toho se tam objevila puma, která ho sledovala dosti hladovým pohledem. Kráčela si to pomalu k němu, ale Rengarth ztuhl. Jediné, k čemu se měl, byla dýka, kterou si vytáhl a pevně ji svíral v ruce. Jenže jak se rozeběhla jeho směrem, rozeběhl se pryč i on. Utíkal, co mu nohy stačily, ale zakopl o jeden stupidní kámen a spadl na obličej. Odřel si tvář a špičku nosu a kočkovitá šelma mu skočila na záda. Cítil, jak si drápy protíná cestu skrze jeho oblečení k jeho kůži a dopomáhala si i tesáky. Cítil tu palčivou bolest, která mu projížděla tělem, když proťala jeho kůži a horká tekutina vytékala ven. Litoval toho, že vlastně utekl. Že nezůstal zkrátka trucovat ve svém pokoji, kam by se zamknul a zkrátka nekomunikoval s celým Cardasem. Počítal každou vteřinu, kdy tu bolest přestane vnímat, protože zemře. Peklo samozřejmě přestalo, ale bolest stále cítil. Nabral poslední síly, aby se podíval, co se stalo a viděl, jak nad ním stojí Orea, která kočkovitou šelmu odhodila pryč a chránila ho. Nedokázal ani pořádně vnímat, co mu říká, ale věděl, že se jen usmál a po tváři mu stekla slza, protože měl opravdu radost, že ho našla. Pak si pamatuje jen to, že ho opatrně vzala do svých pařátů a letěla s ním domů, jak jen rychle to šlo. Tam si ho do náruče převzal jeho otec a ten okamžitě vyhledal pomoc místních lékařů, kteří u něj byli celé dny i noci.

​

Mladý Ren ztratil mnoho krve a do jeho ran se dostala těžká infekce. Nikdo mu nedával velké šance, a dokonce i rodiče pomalu připravovali mladou Rheu na ten konec, že přijde o svého milovaného bratra. V posteli ležel dobrý rok. Jako kdyby ho někdo osvítil nebo nad ním od rána do večera seděl strážný anděl a dohlížel na to, aby jeho mladá duše neopustila jeho tělo. Úspěšně se z toho příšerného stavu dostal a jediné, co mu po tom všem zůstalo bylo několik ošklivých jizev na zádech a také příšerný strach z kočkovitých šelem. Samozřejmě bude mít velký problém vůči seveřanům, ale tam ho klidní ta jeden fakt, že jejich animusové mu jen tak neublíží. Alespoň v to doufá. Možná si to i spíše nalhává. Po roce jeho rekonvalescence se konečně podíval i ven. Opět usedl do sedla své drahé orlice a vyrazili na menší výlet po okolí Cardasu. Také ho od té doby hlídá jako oko v hlavě a nemá moc možností někam chodit samotný.

​

Byla dlouhá doba, co mladý Rengarth nevytáhl nos z paláce. Zkrátka měl jistý strach a nebylo se mu čemu divit. Taky býval často hlídaný svou mladší sestrou, svým animusem a také stráží, která ho doprovázela snad na každém kroku. Jako kdyby měl zase někdy v plánu utéct a přijít tak o život. Možná i díky tomu ho měl otec pod dohledem a začínal ho postupně připravovat na to, že jednou nastoupí na jeho místo jakožto Správce. Samozřejmě, že se mu do toho nechtělo. Neměl pořádný smysl pro zodpovědnost a měl pocit, když nedokázal pořádně ochránit ani sebe, nedokáže pořádně chránit ani celé město. Ale to nikoho nezajímalo, a tak trávil dost času právě s otcem. Jezdil s ním po Elderii a sbíral zkušenosti okolo a ryl si do paměti, co a jak by měl dělat, s kým udržují dobré vztahy a s kým zase horší a hlavně… Kdo kam patří a veškeré ty mezilidské a rasové vztahy mu ze začátku dělaly poměrně problém. Ale postupem času se to samozřejmě naučil, začal v tom mít pořádek a neměl ani takový strach z toho navazovat i kontakty s ostatními. Nebyl tak zaražený jako ze začátku, co se vrátil z pobytu v Calliandoru. Začínal se všem otevírat a už to začínal být ten starý Ren, kterého všichni znali. Znovu měl úsměv na rtech a začínal být tím pozitivem, co naplňovalo celou rodinu.

​

V roce 1560 se zcela poprvé zamiloval. Poznal Amarisen, dívku, která si dokázala získat jeho srdce. Dlouhé plavé kadeře, pronikavě zelené oči a jemný hlas, který ho dokázal pohladit po duši. Vždycky, když ji viděl nebo byla v jeho přítomnosti, srdce mu bušilo a měl neskutečný pocit, že mu brzo vyskočí z hrudi. Stýkal se s ní, zval ji na různé pikniky či společné výlety na další ostrovy. Byla to dívka, se kterou chtěl zkrátka trávit čas a být s ní do konce života. Sebral veškerou odvahu, kterou měl a jednoho dne ji požádal o roku. Bál se, měl z toho strach, ale ona nakonec opravdu svolila a řekla mu své ano. Svatba to byla veliká, protože Rengarth se rozhodl pozvat na tuhle slavnost celý Cardas.

​

Ani ne rok po svatbě se prokázalo, že Amarisen je těhotná a čeká jeho potomka. Bylo mu jedno, zda to bude chlapec či dívka, bude ho samozřejmě milovat celým svým srdcem. Taky se snažil, aby jeho drahá žena měla největší pohodlí a možná by se dalo říct, že ji i nesmírně rozmazloval. Nechával jí posílat drahé koše s ovocem a snesl ji všechno, co jí na očích viděl. A pak to přišlo… Pokojem se rozezněl dětský pláč a jeho milovaná držela v náručí krásnou a zdravou holčičku. Rengarth byl šťastný a dojatý zároveň. Také si ji přebral do své náruče, aby se s ní přivítal na tomhle světě a vlastně se s ní rozeběhl, aby se s ní mohl pochlubit celému paláci a hlavně rodičům. Aby jim mohl ukázat, jak krásné vnouče se jim narodilo.

​

Ale ne všechno dobré trvá věčně. Když jeho dceři byl jeden rok, vydal se k její postýlce, aby si s ní mohl pohrát. Přišlo mu divné, že je tam moc velké ticho a něco mu nepřišlo správné. Rychlým krokem se vydal přes pokoj, kde našel jen bezvládné tělíčko, které neoplývalo životem. Tělo bylo již studené a bledé. Rena to div nesložilo. Prošel celý palác, aby našel svou ženu, která nebyla nikde k nalezení. Ani její Animus. Povolal celé vojsko, aby ji našlo. Trvalo to měsíce, ale nic. Rengarth byl psychicky na dně, nevěřil tomu. Jeho dcera zemřela a jeho žena nebyla k nalezení. Spojil si to dohromady a bylo mu jasné, že v tom zřejmě měla prsty. Od jejího porodu nebyla zrovna nejšťastnější a byla až vzteklá, když malá plakala. Bolelo ho to, opravdu moc a dlouhá léta byl opět uzavřený do sebe. Neměl chuť se s nikým bavit ani se stýkat. Zkrátka byl opět jen v paláci a byl jako tělo bez duše. Do doby, než přišla válka v Šedých Horách.

​

Tehdy chtěl bránit svůj domov i on, ale jeho otec mu to zakázal. Dostal za úkol hlídat svou sestru a za žádnou cenu nevycházet z paláce. Jemu to samozřejmě nedalo a jakmile měl příležitost, popadl veškerou zbroj a letěl také. Orea byla samozřejmě proti tomu, ale musela poslechnout. Chtěl bránit svou domovinu a stát po boku svým vojákům a hlavně rodičům. Útočil převážně z vrchu a soustředil se na to, aby ho jeho otec nespatřil. Ale on viděl úplně všechno. Viděl, jak jeho matku jeden z Orků zajal. Její animus byl na místě zabit a ani ji neušetřili. Chtěl tomu zabránit on sám, ale Orea si to hodně rychle rozmyslela a otočila to. Bylo jí jedno, co jí říká a rozkazuje jí. Chtěla ho tomu ušetřit. Místo toho sledoval, jak se tam jeho otec vrhá a všechny je bije hlava nehlava, než mu jeden z orků zasekl sekyru přímo do hlavy. Jako kdyby se měl jeho život zhroutit a přestal dávat úplně smysl. Nechal se odnést domů. Tam, kde na něj čekala Rhea s úsměvem na rtech, který jí opadl okamžitě, když ho viděla. Musel jí to říct. Musel jí říct, co se stalo a rodiče se domů už nikdy nevrátí. Byla dospělá, ale i tak ji to zničilo. Tehdy Ren věděl moc dobře, že tady musí být pro ni a rozhodl se, že si bude držet úsměv na rtech a pokoušet se dělat radost i jí. Mezitím byl Rengarth zvolen jako vhodný nástupce na pozici po svém otci. Samozřejmě byli i jiní kandidáti, ale on byl právě tím nejvhodnějším.