Zima se postupně blížila, když se na počátku října roku 1541 narodil. Podzimní listí bylo téměř pryč a na severní vrcholky hor, které Isskaře tvoří hranice, byl již sníh. Na severu byl sice sníh téměř stále, ale ta pravá zima přicházela až v určitý čas a seveřané to dokázaly poznat. Jeho otec Alvard a matka Annera doufali v animuse irbise, jak bylo v jejich rodině zvykem. Sami měli irbise a bylo pro ně překvapením, když ze ze sněhu a ledu stvořilo tygří animus o velikosti pasteveckého psa. Oranžový s černými pruhy. Přesný opak tygra, kterého měla tsarina Kalisa. Annera to brala za jakési znamení a tiše svému manželi tvrdila, že příštím vládcem Isskary by měl být právě Morzan. Nikoli Devia či kdokoli z jejích potoků. Otázka následnictví byla položena a zodpovězena v den Morzanova narození. Stejně tak stínová hra o moc a tsarský trůn, která ale nakonec zůstala pouhým stínem. 

​

Roku 1545 Annera porodila Morzanovu mladší sestru Kaisu, ke které ihned přilnul a chtěl být tím velkým a starším bratrem, který jí bude chránit. Sice měl často období, kdy na sestru žárlil, protože si ukradla matčinu pozornost, ale časem si zvykl a mohl si užíval pozornost otce, jenž mu ukazoval střílení z luku. Jemu samotnému byly jen čtyři roky. Mluvil málo a luk by neudržel. Jenom se díval a líbilo se mu, co viděl. Ještě raději se mu líbilo, když ho otec vozil na svém animusovi. Jeho byl dospělý a mnohem větší, než tehdy Arzon, kterému dal Morzan jméno až když mu bylo šest. Roku 1548 byla matka znovu těhotná a brzy měla rodit. Morzan byl z dalšího sourozence nadšený a doufal, že bude mít bratra. Ale do matčiny ložnice během porodu nesměl a když bylo všem, jeho sourozenec nikde nebyl a matka byla po porodu velmi zesláblá. Otec nebyl zastižení a když se vrátil, tak si k Morzanovi klekl a řekl prostá slova, která v mladém bělovlasém chlapci navždy zůstala: „Z ledu jsme povstali a do ledu se navrátíme." - tehdy nechápal, ale netrvalo dlouho a pochopil, že jeho sourozenec zemřel a otec jej šel pohřbít. To že to nebyla pravda, zjistil až později. Stejně jako Annera. Sice třetí dítě nechtěla, ale mateřská láska je příliš silné pouto. Nakonec se dozvěděla, co se s jejím dítětem vlastně stalo a šepty o tom, že nejmladší dítě Annery a Alvarda žije, se nakonec dostaly i k Morzanovi a Kaise. 

​

Kalisa nikdy nebyla k Morzanovi vlídná. Zejména proto, že byl mužem a ne ženou. Určitou úctu k němu měla pouze proto, že měl stejného Animuse jako ona, byť jiné barvy. Bylo mu dvanáct let, Arzon byl velký jako kůň a společně se již cvičili jako vojáci. Nehodlal být jen nějakou klučičí maškarádou. Dlouhé roky byl na svou sestru zvědavý a chtěl ji poznat, ale říkali mu totéž, co tsarině Kalise. Ta tomu dlouhou dobu věřila, neboť měla jiné záležitosti. Její zesnulá dcera Devia měla vlastní děti, dědičky tsarského trůnu. Stínová hra o moc pokračovala. Annera byla duševně zničená. O třetí dítě nestála, snažila se jej zbavit, ale přesto přežilo a teď to dítě nesměla být u sebe. Byl to snad krutý trest? Možná i proto se snažila Morzanovi do hlavy natlouct, že by příštím vládcem Isskary měl být on a změnit zákon. Oženit se s dívkou od vlků a spojit tak klany. Byl rok 1554, Devia byla mrtvá a následnicí trůnu byla dvanáctiletá Casoria. „Kdyby měla tvá sestřenice v horách nehodu... A Wela s Medeou by se ukázaly jako nevhodné, mohl bys vládnout. Byl bys tsar Isskary." Pravila Annera svému synovi. Bylo mu již třináct a vichry zimy roku 1554 drápaly do zdí. Morzan v jejích očích viděl jen prázdno. Říkala jedno, ale myslela na něco jiného. Následný den s Casorií a menší družinou vyrazili do hor. Ale i když měl možnost jí z jednoho vrcholku strčit, jakmile ujeli strážím, tak to neudělal. Místo toho se jí začal ptát, čeho chce jako tsarina dokázat. Casoria se  na něj podívala a pousmála se. „To je prosté. Donutila bych pře de mnou každého muže pokleknout. Každý hrdý seveřan by mi líbal nohy." Pověděla a Morzan se ušklíbl. „Jenom nohy?" Položil otázku a pár vteřin se na sebe dívali, než se k sobě začali pomalu nahýbat ze hřbetů svých animusů. A nakonec se i políbili. 

​

O tom polibku už pak nikdy nemluvili a když se Casoria vrátila nezraněná, viděl v matčiných očích zklamání. Nikdy více už s ním o trůnu nemluvila. A Morzan o tom nemluvil s ní. Jejich vztah se oslabil a on se raději věnoval výcviku a učivu. Musel ale uznat, že mu matka dost cenných politických lekcí i známých, jenž byli ve stínu tsarského trůnu. 

​

Bylo jaro 1556 a Morzan se dostal do křížku s o čtyři roky starším hertugem Valdorem Hardskonnem. Valdor se už delší dobu motal kolem jeho jedenáctileté sestry. Valdorovi bylo skoro devatenáct a byl krásou mladičké Kaisy okouzlený. Jeho lstivý rys se velmi rád lísal k sestřinu animusovi a Valdor dával Kaise najevo svou náklonnost, kdykoli měl pár vteřinovou možnost a její stráže se nedívali. Nakonec mladou Kaisu přesvědčil, aby za ním večer utekla k pobřeží. Okouzlil jí svými sladkými slovíčky a využíval její dětské naivity. A tak jedenáctiletá Kaisa skutečně na večer utekla a na hřbetu svého animuse uháněla směrem  pobřeží. Ne však sama. Morzan ji  sledoval sám, když stráže byli tak hloupí a nechali si ji proklouznout mezi prsty. Kaisa na pobřeží dojela a setkala se Valdorem, který jí pomohl z animuse dolů. Pak jí ale zničehonic políbil a když se po něm chtěl sestřin animus ohnat, tak ho Valdorův rys uzemnil a kousl do krku, čímž jej ochromil. Valdor nestačil sestře ani strhnout kus šatů, když se přiřítil Morzan i s  Arzonem. 

​

Morzan seskočil z tygřího hřbetu a srazil Valdora k zemi a Arzon tlapou odmrštil rysa a zahnal ho svým řevem a drápy. Morzan a  Valdor se prali ve studeném sněhu a zmrzlém písku jako divá zvěř. Mlátili se pěstmi, převalovali se a když se zdálo, že Morzan vyhraje, tak si Valdor vytáhl od boku dýku a ťal do živého. Ostří přejelo přes Morzanovu tvář a zasáhla jeho levé oko. Pobřeží naplnil dvojitý ryk mladého chlapce a řev tygra. I Kaisa křičela strachem a šokem. Valdor ihned utekl ke svému rysovi, na kterého vyskočil a oba dva z místa utekli. Kaisa a dva zbylí animusové se kolem Morzana semkli. Kaisa pomohla svému bratrovi do sedla a urychleně se museli vrátit do hradu a k lékaři. Ten večer přišel o oko, ale zachránil sestru před znásilněním. Kaisa celou cestu bratra prosila, aby o tom nikdy nikomu neřekl. Prvně jí poslechnout nechtěl, ale nakonec doopravdy mlčel. Pomstu si chtěl vychutnat zcela sám. 

​

Jak se ukázalo, tak Valdor zmizel a nikdo nevěděl kam, ale pravděpodobně do Agrei Dor. Morzan zůstal nadále v Isskaře a vůči sestře se stal mnohem víc ochranitelský a jak další roky plynuly a ona dospívala, začal k ní cítit něco víc. Najednou už jí nebylo jedenáct, ale patnáct a stávala se z ní žena. Jejich matka byla po smrti, z něho už byl dospělý mladý jezdec, který měl za sebou vojenský výcvik. Byl podzim 1560 - Casoria byla vdaná, sestru mít nemohl a o žádnou jinou nestál tak, jako stál o svou sestru. Do postele si je bral, jen aby ukojil své potřeby. O rok později tsarina Kalisa zemřela a on vycítil možnost se stát tsarem. Mohl vznést svůj nárok, mohl si získat spojence a rozpoutat tím tak občanskou válku. Místo toho se ale své sestřenici uklonil, složil jí přísahu věrnosti a že bude jejím mečem. Jeden hertug během obřadu řekl, že kund na Isskarském trůně sedělo už dost. A tak si pro něj Morzan došel, asi čtyři vteřiny mu dopřál slávu v šermování mečem a pak ho sekl do obou stehen, aby poklekl. A pak mu vzal vlastní dýku od boku a zabodl mu ji přímo do rozkroku se slovy, že pokud chce, klidně na ten trůn donese jeho ptáka. Nikdo jiný už hloupé řeči neměl a nikdo novou tsarinu nezpochybnil. 

​

Taragonská invaze na sever roku 1562 byla velkým krvavým konfliktem, ve kterém nemohl chybět. Jeho vůbec první válečná zkušenost. Odnesl si z ní spousty zranění. Nejen on, ale i jeho animus. Bohové se nejspíš Morzanovi a jeho tygrovi vysmívali, když i Arzon oslepl na levé okolo a byl tam ošklivě zjizven. Možná i kvůli takovému zranění,  se z Arzona stala nekontrolovatelná bestie, na které se během bojů ani nedalo jezdit. Oba dva bojovali až do úplného fyzického vyčerpání. Navíc měl Morzan poraněná žebra od rány kladivem do kyrysu. Válku ale vyhráli a lidi byli zahnáni zpátky na jih. 

​

Roku 1563 bylo manželství mezi jeho sestřenicí a jejím manželem anulováno. Z toho, čeho se dopustil její manžel, bylo v Isskaře velké haló a každý o tom mluvil. Svou obřezanou sestru vyhnala a manžela si ponechala jako bezduchého mazlíčka. Rok na  to konečně mohl Morzan dosáhnout své pomsty. Na Zimní slavnosti 1564 se do Isskary vrátil i Valdor. Nesl se jako páv mezi hosty a všechny zdravil. Sestra naštěstí na oslavách nebyla, neboť si při jízdě v lesích špatně uvázala sedlo a při pádu si zlomila nohu. Na slavnosti byl jen Morzan. Valdor si nalil číši vína a sotva se napil, tak ztuhl na místě, když si na druhé straně sálu všiml, jak na něj zírá stříbrovlasý muž s páskou přes oko. Valdor naprázdno polkl, křečovitě sevřel pohár a nejistě se rozhlédl. Začal předstírat jakoby nic, ale Morzan n něj stále zíral a pak se odpíchl od sloupu a pomalu šel směrem k němu. A valdor se dal nenápadně a pomalu na útěk ze sálu. Morzan ho pronásledoval až ven a díval se, jak ten zbabělec nasedá na svého rysa a jede pryč. Morzan se pousmál a pak sešel schody. Počkal, až k němu dojde Arzon a vyhoupl  se do jeho sedla. 

​

S Valdorem si dobrou hodinu král na kočku a na myš. Valdor chtěl utéct do přístavu a odplout, ale Morzan ho dostihl. A co je 170ti centimetrový rys oproti tygrovi, co má přes dva metry v kohoutku? Arzon do rysa vrazil z boku, kdy jej srazil a drápy mu zaryl do stehen zadních nohou. Valdor vypadl ze sedla a tygří tlapa spočinula na rysím obličeji. Arzon rysa přišpendlil k zemi a Morzan konečně slezl ze sedla, vytáhl si ostří a plazícímu se Valdorovi šlápl na břicho. Zřejmě si při pádu vyrazil dech. Pak ho zaklekl, přiškrtil rukou a dlouhou dýkou mu namířil na obličej. „Smrt by pro tebe byla moc milosrdná. Budeš žít s tím, co ti provedu." Zavrčel mu do tváře a pořezal ho. „A to co ti udělám... hmmm... ublížím ti. Velmi, velmi hodně ti ublížím." Tiše se zachechtal. Když s hertugem Valdorem skončil, byl skoro k nepoznání. Jeho oči nechal tam, kde byly, neboť chtěl, aby se na sebe mohl kdykoli podívat. Ale jeho obličej  zohyzdil tolika řezy, že byl zázrak, že to přežil. Jen uříznutý nos a ucho byly na pořádnou infekci a smrt. Hertug ale přežil a zavřel se ve svém domě na kraji Isskary. Mnoho lidí tvrdí, že od zimy 1564 nepromluvil ani slovo a nechal všechna zrcadla ve svém domě zničit.

​

Poslední dva roky cestoval mezi Isskarou a Agrei Dorem. Taktéž navštívil Calliandor a jednou Nassarien, ale tam bylo až příliš horko a moc písku. Z politického důvodu v lednu 1566 navštívil i Vargmor. A taky začal navštěvovat i postel své sestřenice Casorie. Když už nemohl mít svou sestru, mohl mít ji. Navíc pokud si chce udržet své místo ve stínu tsarského trůnu, tak kde jinde to je lepší, než v klíně tsariny, jenž na něm sedí?