Medea se od svých obou sester dost lišila, možná to bylo tím, že na ni nepůsobil vliv matky a ani otce, protože o ně přišla když byla ještě novorozeně a neměla na ně tak jedinou vzpomínku. Věděla pouze to, co jí řekla babička a nebo sestry, ale žádné citové pouto si k nim nedokázala vytvořit, protože je neznala a ani vyprávění jí nedokázalo dát to, o co přišla, když vyrůstala bez nich. Její sestry měly tu příležitost strávit s oběma rodiči několik let a mít na ně aspoň nějaké vzpomínky, které jim už nikdo nevezme, ale Medea se mohla pouze dívat na portréty a přemýšlet o tom, jaký vztah by s nimi měla. Přilnula by spíše ke své matce? A nebo by si toho měla víc co říct se svým otcem? No to se už nikdy nedozví.

​

Medea byla taková tichá nenápadná dívka, kterou bylo možné snadno přehlédnout a že se jí to stávalo často. Hlavně když byla menší a veškerá pozornost byla věnována nejstarší sestře. Občas si připadala jako neviditelná, až se děsila, jestli není nějaký duch, což by znamenalo, že by musela být mrtvá. Jednou dokonce zkoušela projít zdí, aby se ujistila, že není duch a je pořád naživu. Její animus tomu jen s nepochopením přihlížel, byl jí vždy nejblíž, ale lidský kontakt jí prostě chyběl. Díky bohu se proti stěně nikdy nerozběhla, jinak by si určitě vážně ublížila. Vždy se k ní jen rozešla a stačil jí pouhý dotyk její ručky, aby ochmatala studenou kamennou zeď a ověřila si, že její ruka stěnou neprojde. Chůva se jí jednou ze zvědavosti zeptala, co to dělá a když se jí malá Medea svěřila, že se bojí, že je duch, chůva se jen zasmála a vyvrátila jí to. Naštěstí z toho dívka vyrostla a tak nějak si zvykla žít v pozadí, kde měla více volnosti a mohla se věnovat sama sobě a taky na sobě pracovat.

 

Odmalička se věnovala četbě a trávila v knihovně veškerý volný čas, milovala nasávat vědomosti ze starých knih, které taky nádherně voněly. Některým třeba vůbec nerozuměla, jiné pochopila, až byla starší a jiné zase milovala. Nejvíce ji však zaujal velice nevšední obor a tím bylo kovářství. Výroba zbraní z různých prvků, jejich tavení a následně opracování do určité podoby vražedné zbraně ji fascinovalo. Přeměnit totiž něco tak obyčejného, jako byly právě horniny, kterých si člověk normálně nevšímal, do něčeho tak pozoruhodného, jako mohl být třeba meč bylo pro ni fascinující. A kromě toho další zdobení, kterým kovář své umělecké dílo zakončil. Jako malá se kolem kovářům často motala a chůva ji musela nahánět, nutno dodat, že se tomu v Isskaře věnovaly ve velkém především ženy a to ji tak nějak motivovalo, že by se tomu mohla věnovat i ona. A proč ne? Bylo to prastaré umění a zbraní nikdy nebylo dost. Medea totiž v šermu kdo ví jak nevynikala, uměla meč držet a taky se i bránit, ale tím to končilo, každý zdatnější šermíř ji dokázal rychle odzbrojit. Ale co se týkalo výroby těchto zbraní, v tom vynikala a trávila v kovárně dost času. Někdy se tam zapomněla a tak se stávalo, že tam setrvala až do pozdních večerních hodin, kdy se vracela do komnat pořádně utahaná, ale s dobrým pocitem poctivě odvedené práce.

​

Medea měla srdce na pravém místě, ale nebyla žádný slaboch ani zbabělec, na to jí v žilách proudila až moc hrdá krev. S lidmi zacházela tak, jak se oni chovali k ní, takže neměla problém někomu říct, co si o něm myslí, aniž by se toho bála. Byla přeci Tsarevicha, vysoko postavená žena, teda až po své sestře a prozatímní dědička rodu, dokud by její sestra neměla děti. Navíc byla z rodu Arseniev, proč by se měla bát říct, co si myslí, či se schovávat za starší sestru? Dokázala se o sebe postarat i sama i když na sestru nedala dopustit. Měla z ní jistý respekt a občas ji děsila, především teda potom, co za nevěru udělala jejich sestře a svému manželovi, kterého v sídle potkávala. Medea to považovala za poněkud kruté rozhodnutí, ale respektovala ho, neboť si myslela, že to co provedla Wela vlastní sestře a rodině bylo opravdu odporné. Zradila sestru, porušila zákony a ponížila celý jejich rod a kvůli čemu? Aby mohla být s mužem, který patřil Casorii? Věděla, že vztahy mezi Welou a Cassorií nebyly vřelé, ale aby spáchala něco tak pošetilého a odporného? Netušila, že si Wela myslela, že jí to snad projde. Bylo dobré ukázat ostatním, že Arseniev ctí zákony a neberou ohledy ani na svou rodinu, avšak Medea by asi takové rozhodnutí nedokázala udělat a byla by schovívavější. Snaží se tak sestře nedát žádný důvod, za který by ji měla nenávidět, chce si s ní udržet dobrý a kladný sesterský vztah a být jí k dispozici. Koneckonců jiného sourozence už neměla a Casorii jako jediné věřila a byla schopná udělat téměř naprosto cokoliv, co by jí sestra přikázala. Samozřejmě měla své morální hodnoty a tak by jí mohlo dělat problém, kdyby třeba musela někoho zabít, na to neměla žaludek a ani povahu, ale kvůli sestře by to dost možná udělala, pokud by neměla na výběr.

​

Medea miluje svou jakousi svobodu a to, že si může do jisté míry dělat co chce a není svázaná nějakými důležitými povinnostmi jako třeba její sestra. Celkově byla ráda, že se narodila právě do Isskary, neboť věděla, že ne všude mají ženy takovou volnost či jakousi nadřazenost. Byla na to tady už zvyklá a neuměla si představit žít někde jinde, kde se třeba k ženám chovaly hůř než ke psům, jako například v lidských královstvích. Celkově by si život bez svého animuse nedokázala představit, protože kdykoliv se cítila sama, byl jí nablízku, takže vlastně nikdy nebyla úplně tak sama. Když se cítila nepochopená, byl to právě Nolah, který se k ní připlížil a ona se k němu mohla přivinout a povědět mu všechno, co jí trápilo. Nebýt něho, všechno by dusila v sobě. Nolah byl její nejlepší přítel a někdo na koho se vždycky mohla spolehnout, se svým animusem sdílela téměř stejnou povahu, avšak Nolah dokázal být někdy agresivní a neváhal by se porvat s tím, kdo se na Medeu křivě podíval. To Medea byla v tomhle ohledu klidnější a i když byla ráda, že ji takto její animus chránil, nechtěla aby vypukla nějaká zbytečná potyčka.

​

Medea milovala zimu a sníh, nejradši relaxovala ve své komnatě na lenošce u krbu, sledovala plameny a poslouchala praskání ohně, které ji uklidňovalo a dodávalo jakýsi pocit bezpečí. O mužích toho moc nevěděla, ale neměla o nich nejlepší mínění, považovala je spíše za podřadné bytosti, které sloužili k rozmnožování a dalším věcem a jelikož neměla možnost si s nějakým mužem hlouběji popovídat, její názor zůstával stejný.