Matvey neměl příliš radostné dětství a možná, že kdyby tomu bylo jinak, nestal by se z něj samotářský člověk. Jeho matka Frigga byla váženou členkou palácové stráže a obávanou bojovnicí a jeho otec Samson sloužil stejně jako ona u armády. Často si brával služby u hlídky na hradbách, aby mohl krásnou Friggu pozorovat zpovzdálí. Po nějaké době ho samotná Frigga překvapila na noční hlídce, když se k němu tiše přikradla, podkopla mu nohy a přiložila mu nůž ke krku. Výslech byl překvapivě krátký, Samson pochopil, že nebyl tak nenápadný, jak si původně myslel, a Frigga brala jeho zájem jako „docela roztomilý“. Sice to nejdříve vypadalo, že jejich vztah bude z její strany ryze praktický a tělesný, zatímco z jeho strany platonicky zamilovaný, ale Frigga nakonec požádala tsarinu o svolení si Samsona vzít pod podmínkou, že potomci z jejich linie nastoupí do služeb isskarské armády. S tím ani jeden ze snoubenců neměl problém, vždyť co by mohlo být pro jejich děti lepšího, než aby kráčely v jejich vlastních stopách.

​

Brzy po svatbě se jim narodil syn. Matvey. Trochu ošklivé, pomačkané a osypané miminko, které skoro neplakalo a všeobecně se všem zdálo, že je jakési pokažené. Rozbité. Nedozrálé. Ale Frigga syna milovala a brávala ho s sebou často mezi ostatní členy stráží. Samson byl na sebe náležitě hrdý, vždyť se mu podařilo zplodit syna, ale byl si dobře vědom, že dcera by byla v Isskaře snad i žádanější. A kromě Matveyho se jejich rodina rozšířila i o jeho anima, elegantní kočkovitou šelmu, která lehávala u postýlky malého chlapce a vrčela na každého, kdo se jen přiblížil. Frigga nadále doprovázela tsarinu na jejích cestách a Samson se doma staral o malého Matveyho, aniž by tušil, že se jednoho dne v jeho dveřích neobjeví jeho žena, ale její přítelkyně se slzami v očích. Frigga utrpěla zranění a nevypadá to, že by přežila noc. Tu noc Matvey prokřičel v náruči strážkyně, zatímco otec se loučil s milovanou ženou. A jak už to občas bývá, někteří lidé takovou ztrátu nedokážou ustát. Samson se ponořil do alkoholu, do rvaček a potyček, až jednoho dne víceméně omylem při hádce v hospodě zabil nevinného člověka, který se mu zrovna nešťastně připletl do rány. Z žalu a ze sžíravého pocitu viny si vzal život sám ještě v cele, kde čekal na popravu, a odsoudil tak svého jediného syna nejen k životu sirotka, ale také k tomu, aby si před ním kdekdo odplivl s poznámkou, že je synem slabocha.

​

Matvey tak se svým irbisem strávil život na strážnici, kde se o něj starali ti, kteří znali jeho rodiče. Když povyrostl, zapojil se do chodu armády tak přirozeně, že si na jeho přítomnost všichni lehce navykli. Potřeboval snad někdo vyčistit zbraně? Matvey to uměl. Přinést, odnést, vyřídit vzkaz. A po boku mu vždy hopkal věrný Räve, jehož jméno bylo i to první, co Matvey ve svém životě vyslovil nahlas. Nikdo mu nevyprávěl pohádky, nikdo ho neučil říkanky, místo hraček měl meče a štíty. Kdo by se pak divil, že nemluvil a když už, tak jen se svým animem. Neznal jiný život než ten, který byl vlastní každému vojákovi a netušil, že snad o něco přichází. Netušil toho hodně. Běžně se nesetkával s obyčejnými lidmi ani s jinými dětmi, takže když ho pak v dospívání překvapila služka, která se z rozkazu své paní ocitla mezi vojáky, aby zde něco vyřídila, koukal na ni jako na zjevení. Kdyby ho jeden ze „strýčků“ strážných neplácl do zad a nezačal se mu smát, asi by na ni zíral ještě drahnou dobu. Ten večer rada obrněných opatrovníků rozhodla, že je čas, aby se Matveymu dostalo i trochu jiné výchovy než jen té armádní a absolvoval přednášku, která ho rozhodila natolik, že když viděl jakoukoliv další dívku, co se neschovávala ve zbroji, automaticky začal rudnout. Všichni usoudili, že je načase, aby se z něj stal plnohodnotný strážný, který bude hlídat ulice ve městě a snad díky tomu dožene i to sociální minimum, které mu očividně velmi chybělo. No, chvíli to trvalo, než si zvykl na jiné prostředí a než se zvládl dostatečně ovládat, když ho nějaká dívka oslovila. A pořád to ještě nesnáší úplně dobře, i když má podporu v Rävem, který se ho snaží povzbuzovat a dodávat mu odvahu pokaždé, když se na něj nějaká osoba ženského pohlaví pousměje a zamává řasami. Ne, že by se ho nepokoušeli vzít do nevěstince, aby získal i další zkušenosti do života, ale Matvey ještě ve dveřích omdlel a o další podobnou příležitost se nikdo ani po těch letech nepokusil. A Matvey je takhle docela spokojený. Sám se sebou, se svým animem a svými zbraněmi.