Narodil se jako zimní dítě, jako druhý syn tsara Magnara Thorgarda a jeho tsarské manželky Sibery. Byl o dva roky mladší, než jeho starší bratr Agron. Již od dětství, jakmile toho byli schopni, se škádlili a předháněli v tom, kdo je lepší - zejména v šermu, vrhu kopím a střelbě z luku či kuše. V šermu a na těžký boj byl vždy Agron lepší. Ve střelbě byl lepší naopak Magnus. Agron byl robustnější, Magnus naopak hubený a vytáhlý do výšky jako borovice. Stejně jako Agron, se i Magnus snažil získat matčinu lásku, ale jejich matka byla chladnější, než ledová bouře. Jistě je milovala, ale nedávala to najevo. Sibera by ve skutečnosti zabila každého, kdo by jejím dětem zkřivil vlas, ale byla příliš chladná na to, aby projevovala emoce a dávala dětem svou lásku. Spíše jim dávala tvrdou disciplínu. A otec jim dával ještě tvrdší. Zima dává a zima bere. Filozofie vlčích jezdců, která platí již po staletí. 

​

Roku 1548 na svět matka přivedla jejich mladší sestru Saeru. Oba bratři byli ze sestry nadšení, ačkoli Magnus měl tendence vyhrožovat, že jí nechá sežrat Zirou. Říkal to jen z legrace a protože chtěl provokovat, ale Agron to párkrát vzal dost vážně a chlapci se poprali a jejich vlci taky. Agronův animus ukousl Ziře kus ucha a za to Magnus svému bratrovi rozsekl pravé obočí. Tehdy je rozehnal jejich otec a dal oběma pořádný výprask. Agronovi bylo sedm a Magnusovi pět, když pak oba dva nemohli u večeře ani sedět, jak měli zadky celé fialové. Po té jejich rvačce je začal učit větší disciplíně a aby se k sobě chovali víc bratrsky. I přesto, že byl Magnus krutým mužem, nepřál si mezi svými syn bratrskou nevraživost. Dalších pět let spolu cvičili, učili se vzdělání a trávili spolu hodně času. Na světě už byli další jejich mladší sourozenci. Sestra Anara a nejmladší bratr Hakan. 

​

Agron byl pojmenován po velkém tsarovi, po zakladateli rodu Thorgard a Magnus na to dlouhá léta žárlil. Bylo mu dvanáct, jeho bratrovi čtrnáct a už se stihli odcizit. Otec s ním trávil víc času, jakožto s korunním tsarevichem. Magnus byl odsunut na druhou pozici. Sice měl stále lepší míso, než Hakan, ale stále se cítil opomíjení a přehlížený, ačkoli Hakan na tom byl o dost hůře. Jejich otec viděl nástupce pouze v Agronovi, zatímco ostatní své syny považoval za nehodné a fyzicky slabé. Magnus byl na svůj věk sice poměrně vysoký, ale neměl žádné svaly a byl hubený. Agron vypadal jako typický severský mladík, jako rozený vůdce a lid ho měl a má stále rád. A ostatní byli v jeho stínu. 

​

Magnus neměl matčinu lásku - stejně jako ostatní, otec mu nevěnoval tolik pozornosti a tak se uchýlil do společnosti svého bratrance Thorena a sestřenice Karissy. Jejich otec Oren, Magnusův strýc, měl Magnuse v oblibě a Magnus zase jeho. Všichni společně vyráželi na lovy do Björnského lesa. Začal si s nimi rozumět. Thorenovi sice bylo jen šest, ale jako dítě zjevně spadl do hrnce moudrosti, protože byl na jeho věk poměrně chytrý. A jeho o rok starší sestra byla sice protivná dámička, ale měla smysl pro humor. Trávil s nimi čas, jak to šlo a když neškádlil své sestry a Hakana, trávil čas vojenským výcvikem a vzděláním, které jej neminulo. Ve třinácti navštívil i Agrei Dor, ve čtrnácti porazil se Zirou v boji medvěda a jeho kůži přinesl otci jako dar. V patnácti se s rodinou účastnili turnaje v Cardasu na počest nového krále Aerana Mortariona. Rok 1559 byl také rokem, kdy poprvé navštívil nevěstinec a užil si poprvé s dívkou. Následně Magnar a jeho dva synové odcestovali do dalekého Nassarienu, aby zde osobně vyřešili tehdejší záhadnou smrt radního, jenž byl původem z Vargmoru. V Nassarienu strávili celkem dva měsíce. Magnus trávil v místních bordelech hodně času. Zira byla sice z toho horka nevrlá, ale zvládala to.

​

Agrona tehdy vzal sebou. Jeho bratrovi bylo tehdy již osmnáct a Magnus mu chtěl dát předčasný dárek ke dni jeho jména. Koupil mu pětici místních kurev, ale jeho bratr neměl zájem o snědé místní dívky. Prý je zamilovaný do jiné. Magnus samozřejmě vyzvídal, ale bratr mu nic neřekl. Dál ho tedy lákal na nassarienské kundičky, ale Agron měl pevnou vůli a z bordelu odešel. Magnus zůstal s pěticí sám a taky si je sám náležitě užil. Svým způsobem jim byl poté i vděčný, neboť ho dívky naučily spousty nových věcí. Pobyt v Nassarienu se ukázal jako velmi úspěšný a když zde vše vyřešili, navrátili se zpátky na sever. I tam se Magnus snažil zjistit, kdo jeho bratra natolik učaroval, ale neúspěšně. 

​

Magnus se po návratu na sever věnoval nadále výcviku až do roku 1562, kdy jej úspěšně dokončil ještě v sedmnácti letech a právě včas. Společně s otcem a bratrem Agronem vyjeli s dalšími jezdci do války s Taragonci, jenž expandovali na sever. Pro dva mladé vlky to byly jejich první opravdové bitvy. Každý na to reagoval jinak. Bahno, sníh, krev a pach mrtvol... to nebylo něco, na co se člověk může připravit. Stejně tak na první zabití a ten pocit, který po něm následuje. Z války se Magnus sice vrátil, ale už nebyl takový, jako dřív. Něco ze sebe zanechal na bojišti. A vrátil se s krutostí. Nebyl tak krutý a nemilosrdný, jako jeho otec. Spíš se v něm objevila jistá zvrácenost a začalo se mu líbit ubližování lidem, zejména těm, kteří byli slabší a nebo měli nižší postavení. Saeře její chování procházelo, neboť byla tatínkovou holčičkou. Nejspíš na ní byl i pyšný, když kdysi zapálila rusovlasé služebné její vlasy, ale krutost má víc tváří. 

​

V roce 1563 odcestoval do Nassarienu jako čestný host nového radního, který jej hostil ve svém domě. Magnus zatoužil po zábavě s místními ženami a tak mu je radní dopřál. Snědé lidské krásky, které se zprvu třásly, když spatřily jeho bílou vlčici, ale jakmile ji vykázal za dveře, tak se na něj slétly jako slepice na flus. Magnus si s nimi užil, ale zároveň chtěl i něco jiného. Chtěl je vidět trpět. Vzal si pak svou milovanou kuši a vzal všechny tři dívky do zahrad s tím, že jim ukáže, jak střílí. Byly natěšené. A jemu se to líbilo.  Když došli do zahrad domu radního, tak jim řekl, že si zahrají hru na vlka a zajíce. Pak na ně namířil kuší a řekl, že ten králíček, který vlkovi uteče ven ze zahrad, bude žít. Líbilo se mu, jak se těm dívkám vytratily úsměvy z jejich tváří. Byly zmatené, nejisté a nevěděly co dělat. A tak dívku úplně napravo střelil varovně do ramene, aby dal najevo, že to myslí vážně. Dívky vykřikly a začaly utíkat. Ta třetí postřelená se rychle zvedla a snažila se utíkat zprvu po čtyřech a až potom utíkala po svých. 

​

Zahrady byly velkým bludištěm a dívky se po chvíli rozdělily. Tu postřelenou Magnus dohnal a střelil jí nejprve do vnitřní strany kolene. Vykřikla bolestí a svalila se k zemi. Zira na mladého seveřana dohlížela v pozadí. Když k děvce došel, nohou jí obrátil na záda, aby se přestala plazit. „Škoda. Bylas v posteli vážně dobrá." Pronesl a pak jí střelil přímo do čela. Pak se vydal hledat ty dvě zbylé. Naslouchal jejich běhu a šustění listů a keřů. Zira mu chtěla radit, ale odmítal to. Pak zamířil a vystřelil. Trefil kmen stromu, jen pár centimetrů od obličeje dívky, která u něj schovávala. Rozeběhla se dál a tak jí pronásledoval. Nakonec mu zmizela z dohledu, když dorazil k malému jezírku. Rozhlížel se po okolí a pak se rozhodl jít pryč, když zaslechl podezřelý vodí zvuk. Otočil se k vodě, kde se hladila rozčeřila od vzduchových bublin. Magnus třikrát vystřelil do vody a nakonec vyplavala jen mrtvá ryba. Jedna z těch kurev ale na něj zničehonic vyskočila z křovisek s kamenem. Málem ho praštila do hlavy, nebýt Ziry, která děvku srazila k zemi a přerazila jí páteř a pak jí ukousla hlavu. Magnus to vlčici vyčetl a pak kuší namířil na šustící listí, ale zpoza keřů vyšel radní se svými strážemi i vlkem, a za zády měl tu poslední třetí kurvu, která plakala. „Vaše tsarosti... co to tu u všech pěti provádíte? Tohle je má půda..." Zhrozil se radní. 

​

Magnus si dal pramen vlasů za ucho a kuši si opřel o rameno. „Lovím kořist. Není to zjevné?" Položil mu otázku a pohledem uhnul k té černovlasé okaté děvce. Radní se trochu zamračil. „Vaše tsarosti... nassarienská půda, je půda míru a prosperity. Má půda se nemůže zbarvit krví místního obyvatelstva. Co si o mně lid pomyslí?" Naříkal muž. Magnus si odfrkl. „Obyvatelstva? Je lidská špína. Sračky našeho světa, které stvořil Moärwen!" Jakmile řekl jméno temného pána, rozhostilo se hrobové ticho a Magnus poprvé na své šíji a zádech pocítil chlad. Chlad v tak teplé a písečné zemi. Ještě ten večer byl vykázán z domu radního a za úsvitu projel branou a opustil město. Když se vrátil zpátky do Vargmoru, čekalo ho velmi hořké přivítání. Otec mu vrazil pěstí hned, jak slezl z tsarského trůnu. Vrazil mu přímo pře de všemi, aby to všichni viděli. „To že střílíš kurvy na té kupě písku a sraček, je mi jedno. Ale můj syn si nebude brát do chřtánu jméno prokletého pána ze Stínozemí, rozumíš? To bylo naposledy, co jsi mne a tuhle rodinu zostudil, když jsi vyslovil jeho jméno." Tak pravil tsar, Magnusův otec. Nic víc, nic míň. Samozřejmě byl Magnus potrestán dvěma dny v cele a pak týdnem prospěšných prací a taktéž musel napsat omluvný dopis Radě sedmi. 

​

Poslední čtyři roky cestoval spíše do Cardasu nebo Agrei Dor. V roce 1565 navštívil i Isskaru se svou sestrou Anarou, které dělal doprovod, protože mu to otec nařídil. Anara chtěla poznat místní tsarinu, kulturu a samozřejmě i jejich knihovnu. Magnus naopak zavítal i do tajného nevěstince, kde ochutnal pár kočičích žen a musel uznat, že nechutnaly špatně. Poté se vrátili zpátky do Vagrmoru, kde Magnu setrvává dodnes a občas si dopřeje koupi lidské štětky z Nassarienu, kterou mu dovezou až na sever. A to jen, aby měla jeho kuše o zábavu postaráno.