Maethon se narodil v neklidných dobách jako jedno z dvojčat. A jako by to bylo předurčeno, kým se stane a čím se má stát. Narodil se na začátku Moärwenova velkého povstání v Elfském království Allantir. Ve válce která se prohnala celou zemí. Když začali válčit i elfové, byli mu pouhé 4 roky. A tak vyrůstal. Byl od mala cvičen jako voják svým otcem i jako hraničář svou matkou. Měl taktéž sestru, se kterou společně cvičili. Maethon neměl dětství. Jeho dětství byla válka, disciplína, vojenský drill a příprava na obranu svého království.

 

Rodiče se často mnohdy střídali ve výcviku a výchově, protože často museli odejít do války. A tak se Maethon spíš než na rodiče upnul na svou sestru dvojče. Přesto bylo vidět, že jsou trochu více rozdílní. Jemu vojenský drill a výcvik vyhovoval, jí se příčil a radši měla zájem o přírodu a magické bytosti. I o svět jako takový. Nikdy se kvůli tomu nehádali. Vlastně se perfektně doplňovali, kde on strádal, ona ráda pomohla a kde mohl pomoci on, tak pomohl. Účastnil se již ve svých dvaceti letech několika bojů a vyšel z toho mnohdy vždy se štěstím. Byl mladý a nevěděl, jak nepředvídatelní umí být orci a skřeti a celkově válka. Ale každý boj ho víc a víc zocelil. Takže, když přišel konec války, najednou následný mír byl pro Maethona cosi, jako prázdno. Nepoznal nic, krom války a bylo tu něco, s čím se zkrátka neuměl vypořádat. S tím mu naštěstí začala pomáhat jeho sestra.Po následujících dvaceti šesti letech míru sloužil Maethon jako hraničář spolu se svojí matkou a dělal častý doprovod své sestře, která mnohdy opouštěla království, aby poznala svět lidí i seveřanů. Na tyto dny vzpomínal jako na zlaté dny. Pomalu si odvykl být voják a začal být strážce. Vše bylo skvělé, ale jen do doby, než začala velká krize kolem roku 715. Kdy lidé se začali bouřit proti elfům a tak poprvé i poznal rasismus, nepřátelství a menší konflikty z lidských království. Nelíbilo se mu to, ale díky sestře to nechal být a přisuzoval to zkrátka momentální nepřízni. Avšak zde začala růst jeho nechuť vůči lidem.

 

O deset let později to začalo jít s lidskou rasou z kopce. Jako hraničář měl své povinnosti v království Allantir, kdy se začali více bránit hranice kvůli lidem. Jeho sestra byla v té době ve svobodném městě Nassarien. Když se dozvěděl, že tam jeho sestra je, na nic nečekal a okamžitě vyrazil k městu, kde se strhla brutální válka o dobytí. Cestou u pouští i u Nassarienu viděl tolik zbídačených elfů, půlelfů, i magických bytostí, až se mu z toho dělalo fyzicky zle. Přesto zůstal a pomáhal svobodnému městu, aby nepadlo do rukou Taragonu a zde si již začal pěstovat opravdu velkou nechuť vůči lidskému druhu, která přešla v nenávist, když ve městě našel svou sestru. Teda její tělo. To, co z ní zbylo. Nemohl si být ani jistý, jestli je to jeho sestra, nebo ne. Ale od té doby jí již nikdy neviděl. Jeho žal a ztráta se začala podepisovat na jeho povaze vůči lidem. A jako mnoho jiných elfů se začal na lidi dívat z patra. I na půlelfy. Nechápal, proč by si elf začal něco s touhle rasou.Nakonec se vrátil do elfských království a zde opět hlídal hranice a sloužil ve vojsku. Neměl nic dalšího, pro co by vlastně žil. Teda do doby, než mu jeho matka ukázala, co jeho sestra dělala v hájích. Starala se o magické tvory i o jednorožce. Zde, aby uctil památku své sestry se o ně začal též starat, ač tedy nebyl prostě jako ona. Přesto v tom našel zalíbení.O Calandarově při se svým otcem velekrálem se doslechl a taktéž o požadavku, že by měli elfové podniknout kroky proti lidem. Začal souhlasit s Calandorovými slovy, byť jeho cesty proti lidem se nezúčastnil. Ale rozhodně mu vyjádřil podporu.

 

Proto ho i vítal jako hrdinu, když se vrátil s hlavou krále Calise a naprosto nechápal, že ho jako hrdinu jeho otec nepřivítal a naopak ho vyhnal. Aby snad nebyl vyhnán i on, tak protesty držel pod pokličkou, ale zde byla další část, která se v něm zlomila a předurčila mu cestu, kterou později kráčel.Roku 744 začal doslova jeho pád na temnou stranu. Lidsko-Elfská válka začala a on se jal bránit království a viděl tolik hrůzy, co lidská havěť udělala, že se s tím nikdy pořádně nevyrovnal, než se stal Möari. V téhle válce definitivně přišel úplně o všechno. Rodiče zemřeli. Magické bytosti jeho sestry, hájek i jednorožec byli zabiti, zmrzačeni, znásilněni. Taktéž padl do zajetí, kde byl nucen sledovat ohavné praktiky lidí. I svou matku. Zde ho zachránil víceméně zázrak v podobě útoku s novými spojenci, kdy dobyli zpět získané území a dokázal se osvobodit. Zde však jakákoliv soucitnost vůči lidem definitivně opadla. I na nové spojence se díval znechuceně. Že přišli až když průšvih lezl k jejich hranicím. A až tehdy se rozhodli pomoci. Po této válce se stal zamlklým, tichým elfem sžírající nenávistí.

 

A tak žil jako stín svého já pohlcen ztrátou, neštěstím a nenávistí. Takže když náhle přišel Calandor a zabil svého otce roku 798, byla to poslední část, která v něm umřela a Maethon se přidal ke Calandorovi. Zavrhnul vše a stal se stín. Möari a služebník Moärwena.Stínozemí bylo úplně jiné, než království Allantir. Doslova zde bylo vždy něco, co tě mohlo zabít a tupí skřeti se neváhali na vás vrhnout. Maethon tedy po velké části let žil zde a učil se, jak přežít. Mnohdy měl na mále. Musel se vyhýbat skřetům, pavoukům, baziliškům, zlobrům. Nebylo to tak, že by se jich bál. Díky zkaženosti se v něm po letech začala zmocňovat klidná apatie a začal je brát jen jako otravný hmyz. Naučil se lovit zlobry, pavouky a hlavně skřety. Ty si užíval, kdy na ně dorážel z dálky. Vždy si vyhlédl nějakou tlupu a věděl, že o něm vědí. Cítili ho, ale neviděli. Hnusil se jim, stejně jako oni se hnusili jemu. Začal je pomalu po jednom lovit. Vždy to probíhalo různě a jinak. Kdyby náhodou některý z nich přežil a utekl, aby si nevypěstovali obranu. Sem tam ze stínu začal střílet šípy. Vytvářel pasti, do kterých někteří spadli a díky nastalému zmatku využil situace, kdy se na pár z nich vrhnul, zabil, nebo zmrzačil a opět utekl do stínů. Dokud nezbyl poslední, na kterém se vyřádil nejvíc.Ke zlobrům přistupoval s větší obezřetností kvůli jejich síle a rychlosti. Přesto si i tak našel způsoby. Jed a hlavně baziliščí šupiny byly nanejvíc efektivní, že se rozhodl záměrně navštěvovat jejich hnízda a získávat šupiny, aby z nich udělal šípy. Pavouky a jejich jed též využíval ve velkém a celkově se začal po několik staletí. Vlastně až do doby, kdy začala velká válka roku 944, kam se přidal do války proti lidem i elfům. Jeho nenávist už zmizela. Ti, co způsobili jeho zničení již dávno byli mrtví. Díky zkaženosti už mu začalo být jedno, kdo z nich je zlý, kdo hodný. Byli zkrátka maso na porážku a proč si tu porážku trochu neužít.Válka nakonec skončila vítězstvím lidí a ostatních. To však Maethona nijak zvlášť netrápilo. Vlezl zpět do stínů a začal opět svůj vlastní lov jak skřetů, tak zlobrů, ale i lidí. Nešel zpět do stínozemí. Ale našel několik stezek do Argellonského hvozdu a k jezeru Laetas, kudy chodil vždy a pouze za jedním účelem. Lovit lidi, případně elfy poblíž pouště, jestli se vyskytly.

 

Do elfského království se neodvážil. Roku 1051 se aktivně začal pouštět do vlastního prospěchu. Začal se najímat pro vraždy i lov. Kdy lovil pro zlobry různé tvory, či prostě zabil nějakého jiného zlobra, aby se klan mohl spojit. Někdy větší, někdy menší. Bylo mu to jedno, hlavně, že on z toho měl dobrý profit.V roce 1148 se nechal i najmout jedním z vůdců zlobrů do války proti Räelům, kde si vypěstoval nový způsob lovu. Líbilo se mu, jak trpěl Räel, když přišel o svého animuse. A podle toho přizpůsobil svou taktiku, kdy je začal lovit. Zde se mu však vymstilo to, že šlo o létavé tvory a málem i zahynul pod útokem. Nebýt zrovna bitvy zlobrů, kteří byli poblíž, nejspíš by jeho cesta zde skončila. Ale přežil a dokázal se z toho dostat. A vzal si ponaučení být opatrnější proti nim. Avšak západní lovce a lov jejich pozemských tvorů ho lákala taktéž. A v této době měl nyní již tři místa, kde se sem tam nacházel a to na severu, Poblíž jezera Laetas u království Eneriath a u Argellonského hvozdu.

 

Zlom nastal roku 1356, kdy spolu s Calandorem a dalšími opouští stínozem a vrací se do kdysi svého domova. A necítil nic. Viděl nějaké magické bytosti, které kdysi chránil. Nyní by je klidně zabil. Viděl efly, své druhy. Pro něj nic neznamenali. Byli to slaboši, chudáci a pitomci, co nechali lidskou havěť žít. A půlelfy? Z nich se mu zvedal žaludek zhnusením. Proto si vítězství Calandora opravdu užíval. A neváhal zabít tucet elfů, aby zvítězili. Moc ho nepřekvapovalo, že v těchto letech, kdy Calandor zvítězil se Allantir, jeho druh neustále bouřil. Pokud to bylo třeba, prostě je zpacifikoval a užíval si to. To, že někdo z nich byl jeho dávný kamarád mu přišlo jen úsměvné. Vše však jednou končí a po zabití draka byl nakonec Calandor poražen. Maethon byl v té době zpět ve stínozemí ale zpráva ho nijak nevzrušovala.

 

Prohrál. Rozhodně neplánoval jakoukoliv záchranu. Měl jiné plány a to opět vlastní prospěch.Roku 1454 Maethonovi opět začalo zlaté období jako Moärimu. Nechal se najmout zlobry v jejich útoku na Taragon. Zde si užil spoustu lovu ve městě. Lovil muže, ženy děti, dokonce i skřety, jen aby dal možnost lidem utéct a následně je ulovil. Díky tomu si zapamatoval i ulice Taragonu. Město bylo temné a mělo nádech zla samo o sobě a to se mu líbilo.Pak následně začala válka Taragonu proti Eneriathu. Věděl, že to nebude lehké, ale bylo to až příliš lákavé. Proč nepracovat i pro nějaké lidi? Mordují se navzájem a může si pomoct a získat. A tak opatrně, nenápadně a skrytě sem tam začal brát zakázky na zabíjení. Kdo? Toho nezajímalo. Když bylo nutné se schovat na nějakou dobu, aby na něj lid zapomněl, vrátil se do stínozemí, či zůstal ve hvozdu. A tak začal pracovat jak pro Moäri, tak pro zlobry, tak pro lidi. Profit, zisk a lov.Následné století bylo vesměs klidné, pohotové a přínosné. Dokonce si našel menší práci, byť tajnou, že začal lovit lidi, elfy, skřety, zlobry do arény v Taragonu. Byly z toho pořádně velké peníze. Ale pořád si říkal, že by si v té aréně sám zabojoval. Avšak nebyl hlupák a byl si vědom, že v okamžiku, kdyby se tam objevil by se ven již nedostal. Zpráva o útěku Calandora ho vesměs nijak nezajímala. Pokračoval tak ve své práci a to, v čem vynikal. Díky aréně si též ochočil dva gnory, aby mu pomáhali s odvozem chycených.