Narodit se v Taragonu jako příslušnice toho něžnějšího pohlaví je vážně smůla, která se nevyhnula ani Cisse, a to se muselo jistým dílem projevit i na její povaze. Že byla od malička brána pouze jen jako hezká, ale zcela bezcenná dekorace, se podepsalo na jejím sebevědomí velkou měrou, ale Cissa to jako malé dítě naštěstí moc nevnímala. Děti mají totiž tu úžasnou vlastnost vytěsnit to zlé, co se jim v životě děje, a přetavit to ve vlastní svět plný krásných vzpomínek, které jsou ale veskrze falešné. A stejně tak falešné je celé Cissino dětství, na kterém by ona sama nenašla sebemenší chybku. Že ji otec bil? Ale kdepak, to ji jen trochu důrazněji pohladil! Postupem času si ale začala uvědomovat, že vše není tak dokonale růžové a její myšlenky se začaly zmítat ve strachu, co s ní bude dál. Snad díky tomu ji vyleká každý hlasitější nečekaný zvuk, i ono obyčejné prásknutí dveřmi. Kdoví, jak by to nakonec dopadlo, kdyby se jí jednoho dne nepodařilo narazit na samotnou princeznu a stát se její dobrou přítelkyní. Mělo a má to své výhody. Ačkoliv lekavost ji už neopustila, Cissa rozhodně nepatří mezi nesebevědomé a ustrašené slečinky, co trpělivě sedí bez muknutí v křesle, aby náhodou někoho nepopudily, byť jen tím, že se hlasitěji nadechnou. Nosánek se jí zvedl trochu nahoru a jazýček obrousil do ostra, i když občas po tom, co pronese něco jízlivého, se zalekne, jestli to nepřehnala. Ale ona má přeci za svými zády mocného spojence, tak proč by klopila oči a omlouvala se. Kdepak. Svým způsobem umí být i panovačná a netají se svou láskou k hezkým věcem. Ráda se obléká do drahých šatů a dokáže se hodiny a hodiny nakrucovat před zrcadlem a samolibě se ujišťovat o tom, že jí to sluší.

​

Vrozená je jí i nedůvěra k lidem okolo. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se má na rozdíl od ostatních dívek v Taragonu dobře, stejně se nikdy nedokázala zcela poddat pocitu, že se nemusí bát a že je něco víc. Že je nedotknutelná. Po tom, co opadla růžová mlha dětství, a ona si začala uvědomovat dění kolem sebe, už nevěří téměř nikomu a vlastně si o všech myslí jen to nejhorší. V každém pohledu i pohybu hledá zradu nebo špatný úmysl, komplimentům od neznámých lidí se spíše ušklíbne, než aby poděkovala. Dle jejího smýšlení to totiž nikdo z nich nemyslí vážně. Svět je podle ní kruté místo plné krutých lidí a tím více si cení těch, kteří si její důvěru dokázali získat.

​

Co Maercissu trápí, je její schopnost nebo spíše neschopnost vnímat chutě. V jídle nedokáže plně rozpoznat, co do něj kuchař přidal, a občas se jí stane, že jí některá jídla chutnají úplně stejně. Stejně odporně. Ještě štěstí, že ji nikdo nenutí vařit, protože to by si ten dotyčný říkal o katastrofu. Takovou kombinaci chutí, co by Cissa dokázala naházet do jednoho hrnce, by si netroufl dát dohromady ani ten nejprogresivnější autor nových receptů. Dobrotami a laskominami ji tak nikdo neokouzlí.