Rod: Corax

Manžel: ---

Kleia by se dala mnohými snadno popsat pouze jedním slovem: zvláštní. Mezi svými sourozenci a dalšími vzdálenějšími příbuznými svým chováním značně vyčnívá, už odmalička preferovala spíše samotu, se kterou si dokáže vystačit, přičemž jí společnost často dělá pouze její animus, černá slova jménem Daraxes, který není jen její druhou polovičkou, ale také nejlepším přítelem a rádcem. Její matka, která je zároveň také princezna z rodu Mortarionů, jí sice uvedla do společnosti a ukázala jí společenský život, ale v tom si Kleia příliš nelibuje. Čas od času potká někoho, s kým se dá do řeči, na rozdíl od svého dětství už je schopná komunikace, ale málokdo jí sedne. Samu sebe považuje za dosti inteligentní, její největší zálibou je četba, zajímají ji veškeré informace o světě a ráda studuje i o jiných rasách. Kleia tak často může působit až otravně, občas se pro něco tak nadchne, a v tu chvíli si dokáže za oběť vybrat prakticky kohokoliv, i náhodného kolemjdoucího, kterému musí sdělit, co právě objevila a vést s ním o tom konverzaci. Často je poté zklamaná, když se s ní ostatní ohledně daného tématu nechtějí bavit. Snadno si něco dokáže zapamatovat, obzvláště z textu, avšak i z mluvy, paměť má velice dobrou, ale jakmile jde o její fyzické schopnosti, už značně pokulhává. Byla podrobena tradičnímu vojenskému výcviku raëlů o něco později než její sourozenci, a každý hned záhy zjistil, proč tomu tak bylo. Kleia je naprosto neschopná s jakoukoliv zbraní ve své ruce.

​

Během tří let výcviku a každodenních tréninků se pořádně nenaučila držet meč, stále jí přišel příliš těžký, a když jí poprvé dali do ruky luk, každý se raději rychle ukrýval, protože když Kleia chtěla střílet před sebe, šíp šel, čirou náhodou, na úplně jinou stranu. Od té doby jí takovou zbraň z důvodu bezpečnosti nikdo do ruky znovu nevložil a ona je za to do dneška ráda. Její národ je sice vojensky založen, v podstatě se dá považovat za království s nejlepšími vojáky, ale Kleia je dozajista tím nejslabším článkem svého národa a ve svých řadách byste jí určitě nechtěli. Její animus sice není tak neschopný, jako ona sama, a už vůbec ne nemotorný, dokáže ublížit, ale bez zkušeného vojáka je jen dalším animusem, který létá nad Agorasem. Kromě čtení je její další zálibou také létání, sice více času tráví na zemi, ale není týdne, kdy by alespoň jeden den nevěnovala právě svému animusovi, se kterým se vydá vysoko do oblak. Nikdy ale neletí příliš daleko od Agorasu, a jen jednou se sama odvážila letět až do Cardasu. Nikdy za hranicemi svého rodného království nebyla, a ač jí baví číst o světě, sama by do něj neletěla, na to se až příliš bojí jeho velikosti a veškerých jeho nástrah.

​

Nemá utvořené téměř žádné vztahy se svou blízkou i vzdálenou rodinou, jak už bylo výše zmíněno, Kleia by se dala popsat jako zvláštní, hanlivěji možná až divná, nepřímo černou ovcí rodu Coraxů, ačkoliv nikdy nic zlého neprovedla. Nejhorší vztah má se svým starším bratrem, ve čtrnácti podlehla svým emocím a z nekontrolovatelného návalu vzteku poštvala svého animuse na toho jeho, a i když se nikomu nic nestalo a skončilo to pár vytrhanými pírky, bratr jí to nikdy neodpustil a od té chvíle se na ni dívá s nepříjemným výrazem ve tváři. Kleia toho samozřejmě i po letech lituje. Rozhodně se nedá považovat za zlou, něčeho zlého by ani nebyla schopná, a jakékoliv násilí odsuzuje, sama si při výcviku vytrpěla své a je toho názoru, že je to zcela zbytečné a mělo by to být naprosto dobrovolné, sama k tomu totiž byla donucena ze strany rodičů právě po útoku Daraxese na bratrova animuse.

​

Není sice příliš společenská, ale pokud už si s někým sedne, anebo jí čímsi dokážete zaujmout či okouzlit, pak vězte, že na vás bude viset a chovat se jako toulavé štěně, které přišlo o matku a vás si vybralo za náhradní. Kleia má jen opravdu málo lidí ve své blízkosti, které nazývá přáteli a dokáže se jim svěřit. Pokud si ale někoho oblíbí natolik, aby ho považovala za svého přítele, je mu bezmezně věrná, právě kvůli tomu, že má málo přátel, si těch málo lidí chce za každou cenu udržet v přízni. Daleko více preferuje ženský styl odívání, dává přednost elegantním i jednoduchým šatům, ve kterých se cítí mnohem lépe, než v kalhotách či vestách, převážně kalhoty nenávidí od doby svého vojenského výcviku, a nikdy je na sobě neměla od chvíle, kdy ho ukončila. Jak už bylo zmíněno, Kleia není zlá a nikdy by nikomu nic zlého nepřála, pravděpodobně by s vámi měla soucit, i kdybyste byl člověk, má pochopení pro všechny rasy, kromě těch ze Stínozemí. Přímo nenávidí orky, teprve nedávno byla zamilovaná do lorda z nižšího rodu a ten zemřel roku 1566 v boji s orky. Kleia se z jeho smrti do dnes nevzpamatovala a orkové jí leží hluboko v žaludku. I takovou nenávist ale dusí přímo v sobě a nedává jí příliš najevo.

Kleia se narodila jako jedno z dětí lorda Geryona Coraxe a jeho ženy, princezny Narei Mortarion, neteři krále Nirana druhého a sestřenici nynějšího raëlského krále, Aerana Mortariona. Narea měla ke své rodině blízko a rod Coraxů byl vždy vážený u dvora, nebylo tedy divu, že princezniny děti měly poměrně blízko k dětem Aerana Mortariona. Kleia byla oproti svým sourozencům spíše zakřiknutější a často byla tou, která než aby si hrála s ostatními dětmi, jen postávala v nedalekém rohu a vyplašeně se dívala na všechny radostně křičící a hrající děti. Nebyla příliš výmluvná, pořádně začala mluvit až po třetím roku svého života a i poté bylo těžké z ní vymámit jakoukoliv delší větu, Kleia jen často kroutila hlavou, krčila rameny, anebo cosi bručela jako odpověď. Dokázala si pokaždé vystačit sama, nejvíce si povídala se svým animusem, který u ní často sedával a jen sledoval, jak si malá dívenka hraje s panenkami. V takových chvílích bývala nejvíce výřečná, ale jakmile za ní někdo přišel, z vteřiny na vteřinu zmlkla a jen si pro sebe cosi špitala. Jako dítě byla ráda sama a společnost jiných dětí jí nechyběla, naopak bývala nejvíce nešťastná právě v těch chvílích, kdy jí matka zanechala mezi dalšími dětmi u dvora, snad v domněnce, že se Kleia otrká a začne se se svými vrstevníky bavit a přátelit. Navzdory snaze své matky princezny, Kleia pokaždé stála opodál a jen je sledovala, a její jedinou společností byl Daraxes, který dívenku následoval všude jako zaběhlé štěně, popřípadě některá z chův, která u ní seděla a dávala pozor na to, aby Kleiu nenapadlo se jen tak vytratit pryč.

​

Štěstí ze samoty a naprostého klidu se jí prohloubil ve chvíli, kdy se naučila číst, od hraní si s panenkami tak upustila a často svůj čas trávila nad knihami, nejprve nad těmi dětskými, četla o příbězích ostatních a vždycky si na jejich místě představovala samu sebe, i když si už v nízkém věku uvědomovala, že se o ní nikdy žádný příběh nenapíše, protože stěží dokázala s někým mluvit a komunikovat, natož aby opustila bezpečí svého domova. Čím víc ale stárla, tím upouštěla od pohádek a příběhy se šťastným koncem vyměnila za knihy s fakty a znalostmi, které by se jí jednoho dne mohli hodit. V knihách objevovala to, co by se nikdy naživo neodvážila objevit, a určitý zápal do znalostí a její nadání pro zapamatování si i těch nejmenších detailů jí pomohlo se více rozmluvit. Sice vnímala, že ne každého zajímalo, kolik bylo v paláci schodů a jak se lišil jejich život od života takových elfů či jezdců ze severu, ale její rodiče byli rádi, že alespoň nějakou formou s nimi komunikuje, a není pořád tou tichou puťkou, která jen sedí či stojí a předstírá, že tam vůbec není. S tím, kolik toho Kleia ze svého samostudia zjišťovala, tím začala být spíše otravnější, zpočátku lezla za svými rodiči, aby se jich zeptala, zda to věděli, ti jí vždy dopřáli pocit výjimečnosti a odpovídali, že o tom vůbec nevěděli a že je moc chytrá, avšak svěřování se s novými vědomostmi rodičům jí brzy omrzelo, a tak začala chodit za svými sourozenci. Nikdy se s nimi příliš nedokázala sblížit a nesdíleli typické sourozenecké pouto, Kleia si to u nich tedy vždy vyžrala. Pokaždé, když něco pronesla, bratři se pobaveně šklebili a nazývali jí hlupačkou, že něco takového věděli už jako malé děti a ona je hloupá právě kvůli tomu, že na to přišla až v pozdějším věku.

​

Kleia měla jeden čas období, kdy jí zajímaly veškeré informace o lidském světě a snažila se o nich zjistit víc, se svým jedním bratrem kvůli tomu byla v neustálém křížku, každý na lidi sdílel jiný názor, zatímco on tvrdil, že jsou jen havětí a plevelem, který by se měl ze světa vytrhnout a spálit, Kleia si stála za tím, že určitě ne každý člověk je zlý. Kleie bylo tehdy čtrnáct, když se v ní veškeré pocity nahromadily, a při hádce s bratrem ze vzteku poštvala Daraxese na bratrova sokola, který útok neočekával. Daraxes měl výhodu v momentu překvapení, ale Kleia si vzápětí uvědomila, co se děje, a než se bratrův sokol vzpamatoval, Daraxes už odlétal. Sokolovi se nestalo nic kromě pár vytržených pírek peří, ale i tak si Kleia vysloužila dva týdny domácího vězení, po jehož konci jí bylo ze strany rodičů nařízeno, že se konečně podrobí vojenskému výcviku. Dle jejich názoru byl až příliš dlouho odkládán a ona strávila příliš mnoho času s nosem zabořeným mezi knihami.

​

Pokud měla pocit, že do své rodiny konečně zapadla, pak ten pocit byl pryč v momentě, kdy se musela začít věnovat výcviku. Opět se z ní stal samotář a outsider, pokaždé měla pocit, že je pro ni meč příliš těžký a nedokáže ho uzvednout, a oproti svým vrstevníkům zaostávala. Při tréninku nikdy nedokázala nikoho porazit, během pár vteřin končila odzbrojená anebo ryla nosem v zemi, často z tréninků odcházela s novými modřinami, přičemž se ty staré ještě nestačily zahojit, a totéž platilo i o odřeninách či škrábancích. Dokázala vydržet – pro ni – dlouhé tři měsíce, než své rodiče začala prosit, aby v tom nemusela pokračovat a mohla se navrátit zpět ke čtení, u kterého nebude mít žádné modřiny, podlitiny, škrábance ani odřeniny. K její smůle, rodiče nesouhlasili a Kleie nezbývalo nic jiného, než ve výcviku pokračovat. Matka se nad ní i přes to slitovala a nařídila, aby jí při tréninku více šetřili, aby se jí rány mohly alespoň zčásti zahojit. Ze tří měsíců se rázem stal půl rok, z půl roku rovnou rok a z toho zase dva. Každý, kdo Kleiu viděl s mečem či jinou zbraní, si spíše myslel, že trénuje na nějaké šaškovské představení, byla naprosto nemožná v zacházení s čímkoliv, snáze si dokázala zapamatovat informace z knih, ale ani po dvou letech nedokázala meč držet správně, i když se její fyzická zdatnost během té doby zlepšila.

 

Kleia směla z výcviku odstoupit až za další rok, když bylo všem jasné, že je dívka v boji naprosto nemožná, a lepší využití se u ní najde u dvora, s jehlou a nití než-li s mečem nebo kuší v ruce. Kleia se tak opět mohla věnovat tomu, co jí bavilo, vzdělávala se v tom, co jí přišlo důležité, anebo co považovala za zajímavé. Roku 1565 jí do oka padl mladý lord z méně významného rodu, a Kleia v něm viděla samu sebe, taktéž byl s mečem neohrabaný a při výcviku byl nejhorší ze všech. Sama nikdy neměla nikoho, kdo by jí po náročném dni utišil a řekl, že to bude dobré, začala za ním proto docházet, povídala si s ním při volných chvílích o tom, co ho baví a co by jednoho dne chtěl dělat, čemu by se rád věnoval. Proseděli takto spousty večerů a nocí, a brzy se mezi nimi začalo formovat jiné pouto, než to přátelské. Oba k sobě cítili sympatie, která brzy přerostla v lásku, avšak i nadále se scházeli v soukromí a utajení, kde si často povídali, nebo jen leželi v objetí toho druhého a věnovali si letmé polibky. Pro Kleiu to byl idylický čas, do chvíle, než byl její milovaný Coryn roku 1566 povolán do boje proti orkům. Kleia se tehdy každý den minimálně třikrát denně modlila za jeho bezpečí a také návrat domů, ale jakmile bylo po všem, Coryn mezi přeživšími vojáky nebyl. Stále doufala, ale až po pár týdnech se dozvěděla, že byl zabit orky. Coryna ale musela oplakávat v tajnosti, nikdo nevěděl, že chovala náklonnost k mladému lordovi z téměř nevýznamného rodu. Nikdy neměla tu příležitost pořádně truchlit a přes jeho smrt se nepřenesla do dnes.