Žena jako Innarin, již dávno není drobným pískletem, které mělo o světě naivní představy a házela všechny starosti na rodiče. Poměrně brzy dospěla do bodu, kdy se z ní stala praktická žena s pevnou vůlí, názory a neochvějnou náturou, která se neroztřese, když na ní někdo zvýší hlas. Je voják, je kapitánkou palácové stráže Isskary a tudíž není někdo, na koho si můžete vyskakovat a někdo, kdo by vás nechal. Upozorní dotyčného jednou a když nepřestane, volí okamžité násilí v podobě přesně mířené rány na nos s jasným cílem ho zlomit. Dalších ran dle Inny není třeba, protože zlomený nos není žádnou procházkou růžovou zahradou. A že její rány rozhodně nejsou jak od náhodné slečinky na ulici. 

​

Ráda vzbuzuje a vyžaduje přirozený respekt založený na vzájemné úctě. Jestliže se k ní někdo chová odporně a nevychovaně, bude s vámi tak jednat také. Její respekt si nikdo nezaslouží tím, že bude před ní machrovat a chovat se jako arogantní blbeček. Ani na ní neudělají dojem medaile, poháry vítězství či válečné jizvy. Cílí spíše na intelekt a schopnost komunikovat. Svaly a počet zabitých není něco, co by na ní dokázalo udělat dojem. Má poměrně vysoké nároky a je velmi těžké jí zaujmout, pobavit a nebo snad přesvědčit o tom, že za něco stojíte. Dvě války a zrada od manžela, na ní ponechaly následky v podobě chladnosti a poměrně vysoké nepřístupnosti a také nedůvěry. V její pozici se naučila všechny brát jako potenciální lháře, podvodníky a sobce, kteří jednají ve vlastním zájmu, aby se mohli obohatit na svržení momentálního systému Isskary. Rin tedy často přemýšlí, kalkuluje, dává si pozor a snaží se myslet jako možný nepřítel, být o jeden či o dva kroky napřed a taky chce mít o všem a všech přehled. Dá se říct, že je závislá na informacích a je to něco, čím si získáte na chvíli její pozornost. 

​

Tělem i duší je to bojovnice s tvrdohlavou myslí a neochvějným duchem pro spravedlnost, kterou si zaslouží každý za své činy. Každá akce má svou reakci a každý musí platit za své chyby a hříchy. Je však ale zastáncem toho, že pokud spravedlnost selže, ráda bere osud do vlastních rukou a té spravedlnosti napomůže sama. A není žádným překvapením, že tahle forma srovnání účtů zahrnuje ostří a krev. Zabíjení se dávno neštítí. Smrt je něco, čeho zažila na bojišti hodně a sama jí byla blízko, když jí v roce 1562 zranili. Zabít ji ale není tak jednoduché. Nejen, že je zkušená v boji, ale má v sobě dravce se silným pudem přežití a ukázání silné vůle. Nevzdá se, dokud nezemře a nebo dokud nebudete poraženi. 

​

Není mstivá, ale neočekávejte, že zlo vůči ní nechá bez povšimnutí. Ten kdo jí ublíží a nebo se snaží jít proti ní, to schytá i s úroky. Politika jí není cizí a pro vlastní dobro se v ní musela naučit chodit a všímat si detailů, včetně komunikace a nejrůznějších postojů. Není v tom zcela dokonalá, ale ani žádný nováček. Je si vědoma toho, že ač má podezření, nesmí jednat unáhleně. Umí být klidná, vyrovnaná a přemýšlet dřív, než začne podnikat nějaké kroky. Přestože se její hněv dokáže rovnat ledové sněhové bouři, tak ví moc dobře, že s jejím postavením si nemůže dovolit chyby a odchylky ve svém chování. Reputace je stejně důležitá jako respekt a slušné vychování. 

​

Nesnáší přecitlivělé lidi a lidi, kteří si na všechno neustále stěžují a nic jim není dobré. Přímo opovrhuje ješitností, hysterickými nánami, přeslazenými egoisty a přílišnými flegmatickými jedinci, kterým je všechno fuk. Takovým lidem upřímně nerozumí. Ani hrubiáni, jenž se vyžívají v brutalitách a sadismu nejsou jejím šálkem kávy, ačkoli i ona umí být dosti hrubá, zejména na protivné muže, jenž se spíše chovají jako nadržení králíci a nebo jako prasata. Nesnese sexistické narážky a nebo aby na ní bez jejího svolení kdokoli sahal. Na nedovolené doteky často reaguje tím, že dotyčnému vykloubí rameno, ne-li zlomí zápěstí. Na narážky odpovídá výhružkou zbičování. Je nerada viděna jako nějaký sex symbol a nebo jako nádoba na mužské sémě. Je mnohem víc a to všem dokazuje.

Na rozdíl od mnohých, měla to štěstí a narodila se do bohaté šlechtické rodiny barona Norgaarda rok a půl po svém bratrovi. Byla tedy druhým dítětem a vítanou dcerou. S bratrem byli odmalička nerozlučná dvojka - hráli si spolu, chránili se a čím starší byli, tak samozřejmě docházelo i k typickým sourozeneckým šarvátkám a hádkám o hračky, ale i sladkosti a později i o pozornost rodičů. Tu si ale ukradl jejich třetí sourozenec narozený roku 1541. Další bratr a po něm přišly tři sestry. Najednou bylo v roce 1549 v domě šest dětí. Nejmladší sestřičce bylo jen pár týdnů a všichni z ní měli radost. Innarin bylo v té době dvanáct let a měla jasně vytyčené zájmy a cíle. Byla již členkou isskarské vojenské akademie a cvičila se jako vojačka do pozemní isskarské armády. Otec to úplně neschvaloval, ale její matka ano. Na rozdíl od otce byla bojovnějšího typu a byla rázná a hlavou rodiny byla spíše ona, ačkoli jiné věci nechávala výhradně na svém muži, neboť věřila, že muži by neměli ztrácet svůj přirozený respekt a roli ve světě, ve kterém v Isskaře žili za vlády tsariny Kalisy, jenž byla známa svou nenávistí k mužům. 

​

Baron Norgaard byl spíše symbolickou hlavou rodiny a pozůstatkem toho, co dříve znamenalo být baron a muž zároveň. Přestože byl jako muž pod vládou Kalisy dost utiskován a opomíjen, jeho žena nikoli. Radili se však ve všem, protože matka otce velmi respektovala a milovala. Přesto ale někdy baronka jednala sama za sebe, neboť rozuměla politice i boji. Vyrůstala za vlády Kalisy a naučila se ve všem dobře chodit. Navíc byla o dost mazanější a chytřejší, než její muž, který byl spíše jemnější povahy. Přesto se milovali a své děti vychovávali dobře, slušně a tak, aby bylo znát, že jsou z Isskary. Nejstarší bratr však povahové rysy podědil po matce a to byl poněkud problém. Zejména jeho průbojná a ohnivější povaha, která se u něj začala projevovat už ve čtrnácti letech. A Innarin na tom nebyla jinak. To spíše jejich bratr a sestra byli jemnější po otci a bylo na nich znát, že nejsou jako Innarin a jejich nejstarší bratr. 

​

Inna se hodně soustředila na vojenský výcvik, čas trávila i se svým nejstarším bratrem ke kterému měla ze všech sourozenců blízko. Jejich mladší bratr a sestra byli příliš jemní a zbylé sestry zase naopak moc mladé a měly jiné zájmy. Innarin byla přece jen ve svých čtrnácti letech někde úplně jinde, než její nejmladší sestra, které byly dva roky a sotva lezla. K ní tehdy a ani jindy nenašla cestu, protože na to zkrátka nebyl čas a vhodná chvíle. Nepomáhal tomu ani válečný konflikt mezi Isskarou a Vargmorem v letech 1551-1553. Kvůli nedostatku vojáků byla na bojiště poslána i Inna se svým starším bratrem, aby se připojili k jejich otci a matce. Z války se vrátili všichni až na otce, který ke konci války podlehl svým zraněním a zemřel. Pro matku, bratra i Innu to byla velká rána a tenhle konflikt zažehl v mnoha srdcích Isskary nelibost vůči vlkům z Vargmoru. Někteří je doslova nenáviděli a chtěli je mrtvé. I Innarin si pár dlouhých let nesla v srdci hrozivou zlobu a touhu po pomstě, než pochopila, že přesně tohle je smysl války. Šířící se nenávist a zlo, které krmí temné síly ze starých příběhů a legend, které byly stále dost živé. Přece jen na jednom z isskarských ledových ostrovů, byl uvězněn Calandor. 

​

Roku 1556, kdy dosáhla věku devatenácti let a měla rok dokončený vojenský výcvik, sloužila nejprve u městské hlídky a poté u palácové stráže. Během volna absolvovala i několik kurzů armádního výcviku na moři, ale voda, lodě a plachtění nebylo něco, co by se jí líbilo. Raději byla nohama pevně na zemi. Během krátkodobých výcviků na moři, tak zavítala i do Nassarienu a Calliandoru, kde poznala nové kultury a nové známosti. Nassarien byl pro ní kulturní šok, který ne úplně akceptovala, ale stačilo si tam najít pár dobrých přátel a její názor se rázem změnil. I mezi elfy si v Calliandoru nalezla přátele, ale počátkem nového roku 1557, už zůstala ve své domovině a na jaře se seznámila s o tři roky starším hertukem Korvusem Nilsenem. Byl velmi dobrým politikem i obchodníkem, který se snažil dostat do osobní rady tsariny Kalisy, ale nedařilo mu to. Jednak byl muž a jednak až příliš ambiciózní, což v té době ještě neuměl tak dobře skrývat. Na politiku ale pak na nějaký čas zapomněl a měl oči jen pro Innarin. Scházeli se kdykoli to bylo možné,  neboť Korvus se jí líbil a uměl si získat její pozornost, což nedokázal každý. O muže příliš zájmu dřív nejevila, protože na ně neměla čas. Až Korvus v ní probudil zazděné ženské touhy. 

​

Kvůli její práci se však stále drželi v přátelské a lehce flirtovní rovině. Věděla, že o ní má zájem, ale zatím se příliš nehrnula do ničeho, čeho by mohla litovat. Přece jen jí bylo skoro dvacet let a nebyla žádnou čtrnáctiletou hloupoučkou holkou. V roce 1559 byla povýšena na interní palácovou stráž, že nemusela být venku a v roce 1560 na osobní stráž tsariných komnat. A toho chtěl Korvus začít využívat. Sice mu na ní záleželo a byl do ní až po uši zamilovaný, ale zároveň pomýšlel na své vlastní dobro. To ale skončilo v momentě, kdy Inna jeho pokus prokoukla. Pohádali se. On tvrdil, že si jeho otázky špatně vyložila a tvrdil jí, že se jen zajímá, jak jí její práce jde. Že určitě nemá sebemenší zájem o tsarinu a nějaké interní informace. Nějakou dobu si od něj Innarin dala odstup, ale pak se zase sblížili a v zimě 1560, se vzali. Na vdávání měla dávno věk a její srdce i tělo po Korvusovi zkrátka toužilo už dlouhé roky. Na svatbě byla skoro celá Innařina rodina a byla to velká veselka. 

​

O dítě se několikrát pokusili, ale Inně se zatím nepodařilo otěhotnět. A pár měsíců po svatbě začal být Korvus trochu odtažitý, ale příliš to nevnímala, protože měla spousty práce. A když v roce 1561 tsarina Kalisa zemřela, tak jako kdyby se Isskara na nějakou dobu zastavila. Isskaře vládla 52 let a bylo znát, když najednou nebyla. Pro jiné to bylo osvobozující, pro jiné rána, protože ztratili něco, na co byli zvyklí. Novou tsarinou se stala Casoria a Innarin jí bez pochybností slíbila svou věrnost a byla vděčná, když mohla setrvat na svém postu, který vykonávala ještě za vlády Kalisy. S novou tsarinou, přišla i válka s Taragonskou armádou, která se rozpínala na sever a chtěli projít dál. Další válka se na Innarin podepsala a z bojiště byla odvelena do jiné části, kde pak byla zraněna v oblasti břicha a nemohla pokračovat v boji. Až do konce války setrvala ve stanu pro zraněné a teprve pak se dostala do Isskary, kde se ještě několik týdnů zotavovala. Trávila doma tak víc času, než bylo obvyklé a i díky tomu přišla na to, že jí Korvus nejspíš podvádí s jinou ženou. Chtěla si ale být jistá a tak jednoho večera svého manžela nechala sledovat svým animusem Taronem. Ten její obavy potvrdil, když se ze sledování vrátil. 

​

Innarin byla vzteky bez sebe. Měla chuť Korvuse vláčet po žhavých uhlech a tu děvku společně s ním. Ale Taron ji přemluvil, aby předstírala, že o ničem neví. Žena, se kterou se Korvus stýkal, byla osobní služebná Casorie. Jakmile se Innarin uklidnila, tak jí rázem secvaklo, o co vlastně šlo. Její manžel jen sbíral informace a něco plánoval. A tak jej nechala a dlouhé měsíce dávala pozor, sbírala proti němu důkazy i přes to, že ho vlastně stále milovala a byla ochotná ho udat. Sice o tom stále pochybovala a modlila se k Iceläntii, aby toho Korvus zanechal dřív, než bude pozdě, ale její modlitby nebyly vyslyšeny. Jakmile měla proti manželovi důkazy, osobně s pár strážemi vtrhla do služebnina pokoje, kde spolu ti dva leželi v posteli a Inna je nechala oba nahé zatknout a vyvést do hlavní síně, kde vyčkali na Casorii, kde jí Innarin pověděla o plánované zradě svého manžela a také o jeho nevěře se služebnou. Byla polovina roku 1563 a Inna podepsala svému manželovi ortel smrti. 

​

Tsarinu požádala, zda může trest na manželovi vykonat sama. Zatímco služebnou nechala napospas rozhodnutí tsariny, manžela si Inna chtěla vychutnat sama. Veškeré city k němu jí opustily a její nitro zahalila zlost a temnota, kterou si sebou přinesla už z války. Korvuse nejprve surově zbičovala deseti ranami ostnatým bičem se šesti ocasy. Jeho animus byl na řetězu a trpěl společně s ním. Po zbičování nechala Korvuse nahého zamrznout v ledu. Chtěla, aby umíral pomalu a mrznoucí. Aby ho led mučivě pálil po celém těle. A když bylo po všem, rozkázala strážím, aby ho z ledu vysekali a rozřezali ho na kusy. Když zemřel, měla v sobě zvláštní prázdno a neměla žádné zábrany. Přikázala, aby mu vyndali a poté vypreparovali páteřní obratle a jeho zbytky pohřbili do neoznačeného hrobu v lesích. Po jeho smrti, si Innarin vzala zpět své rodné příjmení a zpřetrhala veškeré vztahy s Korvusovou rodinou. Jedna její část jí nenáviděla, další byla ráda, že se zbavili zrádce. Nejvíce odporu Inna dostala a stále dostává od Korvusovy matky, se kterou se nesnáší dodnes. 

​

Za svou oddanost a věrnost, byla na své narozeniny, 12. července 1563, povýšena na velitelku palácové stráže. Zhruba týden si na svou pozici pouze zvykala a nedělala příliš velké vlny, aby se neřeklo. Ale poté začala s velkými palácovými čistkami, prověrkami a testy loajality. Nesnesla pomyšlení, že se v pevnosti tsarského paláce nachází další možní zrádci. Během své čistky odhalila dalšího spiklence, který byl spojený s jejím manželem. Další jména však žena neprozradila a vzala si je sebou do hrobu. Inna se za velmi krátkou dobu stala poměrně obávanou ženou. Získala si přízeň, ale zároveň i nelibost. Mužům na dlouhé tři roky přestala důvěřovat. Až za poslední rok a půl se její důvěra tak nějak začala obnovovat a některými muži i ženami, si je jistá. Zejména jejich skutečnou loajalitou. Přece jen do palácové stráže za poslední čtyři roky vybírala lidi zejména ona. Bez jejího vědomí ani do pevnosti nikdo cizí nesmí a nesnese, že by jí někdo zkoušel obcházet. Svou pozici bere zcela vážně a své místo si drží již čtyři roky a doufá, že se na něm udrží, co nejdéle to půjde.