​Narodil se jako jedno z mála elfských dětí v dobách míru v roce 762. Díky delšímu míru se mu podařilo vyrůst obklopený láskou svých rodičů ve městě Calliandor. Stejně jako mnozí ostatní, ani on neviděl v princi Calandorovi temnotu, která jej pohltila.

​

Město Calliandor pro něj bylo tím nejúžasnějším místem na světě, v mnohém stále dosud je… Jeho matka byla léčitelkou a otec vojákem v elfské armádě, později obchodníkem a vznešeným elfem.

​

První význačný moment v životě mladého elfa byla smrt krále Elliandora. V pouhých šest a třiceti letech, kdy dosáhl sotva jakési dospělosti se měl vyrovnat se ztrátou něčího života. Něčím, co pro něj nebylo obvyklým denním chlebem, ani přípustnou situací. Stále si vybavuje žalozpěvy, kterých se sám účastnil, k uctění památky. Smrt byla děsivá a příšerná… neuměl si představit, že něco podobného může potkat jeho milované. Tento strach sehrál později v jeho životě rozhodující roli.

​

Vidí, co temnota s elfy dokáže a jakým způsobem je přinutí se chovat. Věnuje se vlastnímu vzdělání, jak v boji, tak v duchovních stránkách, které však nejsou v této době význačné, učí se je spíše, aby potěšil matku.

​

Jeho dny uplývají s poklidem. Poznává přátele, přidává se k elfské armádě ve svých dvě stě padesáti letech a užívá krásy elfského města. Zatímco lidé bojují v dlouhých válkách se skřety, Jeho klid je však narušen v roce 953, kdy se jako jeden z vojáků vydává na pomoc svobodnému městu proti skřetům. Není mu zatím ani dvě stě let, ale zažívá hrůzy války naplno. Vidí krev prosakující do země v místech, které nejsou jeho domovem. Nedokáže se zbavit představy, že podobný osud by snadno mohl potkat elfské lesy a jejich vlastní království. Z bojů se vrací s vážným zraněním ramene od kopí, které se naštěstí podaří včas vyléčit a mnoha dalšími menšími zraněními, které dávno přestal počítat. Bojoval dokud mohl.

​

I přes pokročilost elfského léčení se rány hojí na jeho vkus moc pomalu. Čas, který si vyžadují mu zabere do konce války. Do Calliandoru se nevrací mladý a nadšený elf, vrací se muž poznamenaný válkou a hrůzami, které v ní viděl. Trvá mu několik desetiletí než se trochu vrátí k tomu, jaký býval, ale jeho srdce pláče pro množství mrtvých, kteří v bitvě padli.

​

Zlepšuje své bojové schopnosti, trénuje lukostřelbu, namísto boje s mečem, který musel dočasně odložit kvůli zranění. V této době poznává mladou elfku jménem Araenna. Byla k němu přátelská a milá a pomohla mu vzpamatovat se z duševních útrap, které si s sebou přivezl. Měla na něj ta velký vliv, že se znovu vrátil do armády, plně zotavený a připravený bojovat. Nebyl však připravený na to, co zažije ve velké válce. Byla to poslední elfská válka. Faeran byl velitel menšího oddílu, když se do ní pouštěl… Věřil, že je připraven na to, co zažije, avšak vnímal od lidí velkou zradu v tom, že na ně též útočili. Bojovat proti zlobrům a skřetům byla jedna věc… ale bojovat proti lidem, které předtím z části chránil u svobodného města?

​

Krvavé lázně, které bitvy představovaly se mu vryly nesmazatelně do paměti. Tentokrát nebyl zraněn pouze jednou, nemohl si však dovolit padnout při představě, že by se toto zlo rozšířilo do jeho domova. Viděl mrtvé tváře svých přátel z armády, sám se kolikrát zranil velice vážně, avšak dokázali jej zachránit – stále říká, že měl štěstí. Do dnešních dní má malou vyblednou jizvu na ohbí krku – důkaz, jak snadno mohl přijít o hlavu. V bitvách navíc ztratili i královnu… pro Faerana zde ale byla jedna o něco větší ztráta… a to ztráta v podobě partnera, kterého nalezl umírajícího na bitevním poli. Měl pocit, jako kdyby mu někdo trhal srdce z těla, když jej držel za ruku. Nemohl nic udělat, aby jej zachránil