Nikdo si nikdy nevybírá takový život, jaký by chtěl. Narodit se do nějaké vznešené rodiny, být bohatý, velice oblíbený ve společnosti nebo dokonce překypovat takovou krásou, že by jeden nevěděl, jak s ní vynaložit. Kdyby tomu tak bylo, ve světě by možná zavládl dokonce chaos. Je dobře, že se to nechává osudu, tak jako život mladé dívky jménem Ellya. Už od narození se vědělo, že bude mít spíše ze života peklo než nějakou procházku růžovým sadem. Už jen z toho důvodu, že vyrůstala se svou matkou, ale otce nikdy nepoznala. A podle všeho, její otec byl člověk. To z ní dělá křížence, kterým je opovrhováno a jednoduše je odpadem společnosti. I přesto, jak jí její matka neustále říkala, jak je krásná a hodnější duši v životě neviděla, Ellya se tak nikdy necítila. Hlavně z toho důvodu, že ostatní od ní buď odvraceli zrak nebo si na ni ukazovali a šuškali. A to samé se jednalo o její matku, která byla čistokrevná elfka a zaběhla se s lidským mužem.

​

Matka jí učila tím správným směrem. Učila ji, jak se o sebe postarat. Naučila ji, jak pěstovat zeleninu, bylinky a také rostliny, které by mohly pomoci při nějakých potížích. Učila ji vařit, naučila ji zašívat a šít celkově. V tom si našla poměrně oblibu a začala si tím i vydělávat. Chodívala po Calliandoru a vybírala od elfů věci, které potřebují zašít. Už od miminka měla Ellya dobré srdce, a i když jí bylo opovrhováno, práci měla vždycky. Bylo to i z důvodu, že byla levná. Nechtěla nikdy majlant za svou práci, stačila jí troška. Za peníze potom koupila něco domů nebo je dala své matce, která poté něco koupila. Dařilo se jim a ona viděla nějaké pozitivum na svém životě. Možná to bylo i tím, že se narodila do doby míru, kdy zrovna nevládly žádné války a ve světě byl klid.

​

V roce 1500 poprvé vycestovala do města Nassarien, kde se na nějakou chvíli ubytovala se svou matkou. Tam potkala jednoho chlapce. Jednalo se o lidského mladého muže, který na ni hleděl jinak než ostatní. Tehdy se poprvé zamilovala, a dokonce to byla láska jako trám. Představila ho své matce, která v něm neviděla nic dobrého a snažila se svou dceru varovat. Ta ale neposlouchala, byla natolik zaslepená láskou, že se s ním stýkala i nadále. Chodili společně na různé schůzky do přírody, občas ji pozval i na dobrou večeři. Od té doby mladá Ellya začala do tohoto města cestovat častěji.

​

V roce 1502, kdy Ellya přišla domů se svou prací, vkročila do prázdného domu. Napřed si myslela, že matka šla nakoupit nebo si zašla na procházku, ale tahle domněnka zmizela tehdy, když nikde nenašla ani její věci a koně, na kterém cestovala. A jakmile našla vzkaz na stole, kde ji oznámila, že musela odejít… Napřed se jí příšerně zatočila hlava a upustila velký koš, kde měla roztrhané prádlo. Musela se posadit na větší lavici a dopis četla stále a stále dokola. Naučila ji všechno, co by potřebovala ke svému životu a mohla se tak postarat sama o sebe. Nyní ji už nepotřebuje. To byla slova, která tam stála. Tehdy Ellya pořádně plakala zcela poprvé a nevěděla, co má najednou dělat. Nakonec udělala svou práci, kterou měla, a ještě ten den to roznesla ve městě. Ještě ten večer vyrazila do Nassarienu a vyhledala svého milého Renvase, kterému se s tím svěřila. Ten se rozhodl, že ji nenechá samotnou a nabídl jí bydlení u sebe a ona souhlasila. Což byla velká chyba pro její budoucnost.

​

Ten milý Renvas, který ji hýčkal snad vším, čím mohl se naprosto změnil. Stal se z něho obrovský surovec a násilník, který neznal „ne“ jako odpověď a vždycky dostal to, co si vyžádal. Nikdy ho nezajímalo, jak se ona zrovna cítí. Dokonce byla několikrát těhotná, ale díky tomu stresu, strachu, a hlavně fyzickému násilí vždy potratila. Vždycky děkovala bohu, když se tak stalo, protože nikdy nechtěla mít dítě s někým takovým. Udělal si z ní svůj vlastní majetek a také otroka. Musela mu vařit, prát a starat se o něj. Musela se starat o jeho přátele, kteří nebyli jiní. Dovoloval jim, aby ji praštili, když se jim něco nelíbilo. Díky tomuhle chování se u ní vypěstoval obrovský strach z mužů. Nikdy nikam nemohla jít, vždycky musela být jenom doma nebo na zahrádce, kde se starala zeleninu a bylinky. Díky tomu stresu ani pořádně nejedla, byla neskutečně hubená a skoro se nepoznávala.

​

Byl rok 1512, když se odhodlala k tomu, aby utekla. Vlastně ani pořádně neví, jak to dokázala, ale pamatuje si jedno… Jak na ni opět křičel a ona se krčila v rohu místnosti. Koutkem oka spatřila jeho dýku, která byla odhozená kousek od ní, a tak se pro ni natáhla a zaútočila. Pořádně neví, jak se jí to povedlo, ale když konečně byla zase při smyslech a začala vnímat realitu, tělo ohromného muže leželo před ní v kaluži krve a nehýbalo se. V ten moment se opravdu zalekla. Upustila dýku na zem a napřed tělo oplakávala, protože udělala ošklivou věc. Nikdy by ji nenapadlo, že by tohohle byla schopná. Nakonec bosá utekla pryč. Utekla z tohoto prokletého místa a vrátila se zpět do svého rodiště. Zpátky do svého domu.

​

Drželo se to v ní dlouho. Ten strach ji opravdu uvěznil ve svém vlastním domě. I když moc dobře věděla, že sem nemůže. Bála se vystrčit jenom nos ze dveří, aby se jí případně něco nestalo. Dlouhé roky proplakala a žila jen z toho, co má doma a co si sama vypěstovala. Od bylinek po zeleninu. Pro vodu chodila do nedaleké studánky v lese, která byla opravdu skrytá a nikdy se tam nepotkala s nikým jiným. Dlouhou dobu žila jen na polévkách. Tehdy maličko přibrala, ale nebylo to nic extra. V té době našla i svou vášeň skrze umění – malování. Našla nějaké barvy, které tam zůstaly po její matce a plátna. Napřed jí to úplně nešlo, ale postupem času a tréninku malovala krajiny, předměty, a dokonce i tvory, které nacházela venku. Často navštěvovala právě studánku, kde to měla opravdu ráda a často se u ní doma našlo na plátně právě tahle krajinka. Milovala to tam.

​

Po nějakých deseti letech jí došlo všechno, co by mohla potřebovat ke svému koníčku. Byla nucená zavítat do města, ale neměla žádné peníze. Uvědomila si tehdy, že jí matka učila a ona kdysi dělávala švadlenu. A tak se do toho zase opřela. Začala si tak vydělávat, pak si kupovala plátna a barvičky a další věci domů jako koření a začala tak nějak zase žít normálním životem. To trauma, které v sobě měla nějakým způsobem v sobě uzavřela a přestala na to myslet. Samozřejmě její tělo stále reagovalo v přítomnosti mužů, ale už se jí nechtělo ani tolik plakat, jako tomu bývalo kdysi. Cítila se o trochu lépe, a to pro ni bylo důležité.

​

Psal se rok 1522 opět nabrala odvahu a vrátila se zpátky tam, odkud utekla. Znovu se tam na nějakou dobu ubytovala a věnovala se chvíli práci švadleny tam. Měla volné odpoledne kdy se rozhodla zase vyrazit někam do přírody s plátnem, barvičkami a provizorně sestaveným stojanem, který si sestavila ona sama. Byla na sebe za to opravdu pyšná. Tehdy se vydala podél řeky, kdy došla na takové krásné místečko, kde rostly palmy a byla tam krásná zelená tráva. Postavila stojan, rozložila plátno a začala. Zachycovala všechno, co viděla. Stromy, keře a rostliny. A najednou se jí na plátně objevila i postava. Pozastavila se nad tím a chvilku na to nechápavě hleděla, než se podívala za plátno, kde se opravdu jedna osoba nacházela. Maličko se vyděsila a mlčky ji sledovala. Než si všiml on jí a zvolal na ni. Byl to mužský hlas a v ní se cosi pohnulo a vydala se na útěk pryč. Všechno tam nechala a utíkala pryč. Přeskakovala kameny a vyhýbala se všemu živému, než konečně do někoho nevrazila. Zvedla pohled a zhrozila se, koho viděla.

​

Vysoký muž, delší vousy a prošedivělé vlasy. Ty tmavě hnědé oči plné nenávisti by poznala snad všude. Jediné, co se na něm změnilo byla ta jizva, která se táhla přes pravé oko až někam přes bradu a na krk. Mohutné tělo a ty mohutné ruce, které ji vždy udeřily. Vykřikla a chtěla se dát znovu na útěk, ale cestu jí zatarasil někdo další. Za ní stál Daunios, dobrý kamarád jejího bývalého partnera Renvase, který na ni hleděl s opravdu nepříjemným pohledem v jeho očích a slizkým úsměvem na rtech. Měl nepříjemné řeči, jak konečně našel tu svou otrokyni a jakmile si jí odvede domů, tak bude ráda, když bude potom ještě chodit. A aby mu to věřila, ošklivě ji udeřil a ona padla na zem. Prokousla si ret, ze kterého jí okamžitě tekla krev. Daunios ji chytil za vlasy a vytáhl na nohy, načež ji Renvas praštil znovu a ona zase padla. Všechno se jí to vybavilo a rozklepala se. Jako kdyby jí svaly naprosto ztuhly a ona zapomněla, jak se chodí.

​

Čekala, že si ji vezme pryč, ale někdo zasáhnul. Ani pořádně neví, co se stalo, ale ti dva pak byli pryč a jakmile pozvedla pohled, stál tam někdo třetí. V ten moment poznala Faerana, elfa, který jí zachránil život. Už jen jeho výraz neznačil žádné nebezpečí, ale Ellya byla i tak vyděšená a neměla k němu úplnou důvěru. I když jí pomohl, ošetřil její ret a dovedl k jejím věcem, které opustila a následně ji doprovodil až do Calliandoru, kam měl i on cestu. Nakonec mu byla nesmírně vděčná a jako poděkování mu darovala obraz, který tam kreslila. Nebylo to moc, ale aspoň něco. A to bylo naposledy, co ho vlastně viděla. Něco málo mu o sobě prozradila, ale úplně mu neřekla pravdu o svém bývalém příteli.

​

Po dlouhou dobu si Ellya žila šťastně. Tak nějak se jí dařilo, měla od života klid i když byla docela ostražitá. Nikdy si nepustila k tělu muže víc než jen obchodně. Měla svůj klid, žila si ve svém domě, a dokonce navázala na bližší vztah s tvory z lesa. Často jim nechávala i v zimních dnech nějaké jídlo venku, co ona sama nasbírala a střádala přes jaro a léto. Ráda se o ně starala a vlastně se ráda starala i o ostatní. Kolikrát lidem ve městě zašívala oděvy a nic za to nechtěla. A mnozí by i řekli, že je tak hodná, až je opravdu hloupá. Jí to nevadilo, bylo pro ni důležitější, že jako kříženec žije tak nějak v harmonii s ostatními.

​

V roce 1560 jí na dveře domu kdosi zaklepal. Nikdo na ni nikdy neklepal a dobrovolně si nežádal její přítomnost, proto byla zaskočená. A ještě více ji zaskočilo, když otevřela dveře a tam potkala jejího zachránce z minulosti. Před jejími dveřmi stál právě Faeran, který si na ni vzpomněl z jednoduchého důvodu. Žádal ji, zda by pro něj nenamalovala obraz a nabízel jí i velkou peněžní odměnu za to. Ona ji samozřejmě odmítla, ale pozvala ho dál, aby s ním mohla probrat jisté podrobnosti a když viděl, v jakém žije chaosu, nabídl ji bydlení ve svém domě. Zaskočilo jí to a nevěděla, co na to říct. Vlastně ani pořádně neví, proč na to kdysi kývla, ale jedno ví jistě. Tehdy se její život vydal novou cestou, která by jí ani nenapadla, že by ji mohla čekat.