Každý by si v téhle době přál krásný život. Milující rodiče, skvělou práci a žádné problémy. Ať už ty fyzické i psychické. Mít klidnou rodinu, hezké vztahy v ní, a hlavně také mít oba rodiče. Což se v případě Dera bohužel nekoná. Hned od jeho narození žije jen se svým otcem. I přesto všechno, jaký je ho má rád. Vhledem k těžkému průběhu porodu, kdy matka ztratila příliš mnoho krve, tak ho nepřežila. Jak se říká, život za život… Sice mu ta žena, ke které by vzhlížel v životě chybí, ale pořád má v životě tátu, který se snažil zastat aspoň trochu tu roli. Choval ho, hrál si s ním, koupal ho a učil ho věcem jako mluvit, chodit a ukazovat mu co je dobré a co je špatné. A také ho učil socializace, aby se nebál ostatních nebo nebyl nijak ostýchavý. A taky se mu to zatím dařilo, docela přátelsky reagoval na sousedy, kteří ho občas hlídali, když byl jeho táta v práci a mohl se tak o ně krásně postarat.

​

Když byly Derovi čtyři roky, jejich sousedům se narodilo miminko. Přesněji se jim narodila dcera Anyxia, takže ten čas pro Dera moc nebyl. Samozřejmě, že tak trochu žárlil, že tu pozornost neměl jenom pro sebe. Sice to nebyli jeho biologičtí rodiče, ale i tak s nimi trávil často čas. Táta se mu snažil vysvětlit, že teď mají svoje děťátko a budou rádi, když si s ní bude hrát. Napřed se mu to nelíbilo, dost se vztekal a vlastně k nim ani nechtěl chodit. Nějakou dobu od nich utíkal, aby tam nemusel být. Jednou měl tu příležitost a na chvilku byli doma sami. Dero i Anyx a on byl zvědavý, jak jednoduše vypadá. Napřed se dost zhrozil, protože si asi takhle miminko prostě nepředstavoval, ale když jí dal ruku do postýlky a ona stiskla jeho prst, jako kdyby si ho získala. A vlastně celý ten pohled na ni se zase změnil.

​

Postupně rostli a jakmile byla Anyx v tom věku, kdy mohla pořádně chodit a běhat, často trávili čas venku. Prozkoumávali jejich domovinu, pořádně se sbližovali s jejich dravými společníky a také Merrit si Anyx jednoduše zamilovala. Dovolila jí na ni sahat, občas i posadit na svá záda. Také si občas začali dělat různé naschvály. Jakože si podkopávali nohy, strkali do sebe a občas se prostě poprali. Vzájemně to nějakým způsobem fungovalo, ale když viděl, že si někdo dělal srandu z jeho kamarádky, šel a dal mu jistou lekci, a to pěstí do obličeje. Taky to často vysvětloval doma.

​

Jednoho dne byla Anyx venku sama, protože Dero pomáhal tátovi v práci. Když se vrátili večer, nepoznal ji. Vlasy měla hodně nakrátko a vypadala prostě jako kluk. A nějak si i zafixoval, že je chlapec už od narození, že ji tak i považoval. Stejně tak i další děti v okolí a nějak se z Anyx jednoduše stal chlapec. A dlouhé roky se to tak táhlo, možná až moc dlouho. Derovi bylo tehdy osmnáct let, když se jeho táta začal nějakým způsobem měnit. Začal zapomínat. Napřed to byly maličkosti, že nevěděl kam co položil, co je za den nebo co zrovna chtěl říct. Občas i zapomněl kam chtěl jít nebo si nemohl vzpomenou na něčí jméno. Nedávali na to nijak velkou pozornost. Deronan pomalu dokončoval zkoušky, aby se mohl stát členem armády a měl tak čas se ještě chvíli starat o otce a být se svými přáteli a užívat si pořád toho skvělého života, který měl. Do doby, než se stav otce začal pomalu horšit a horšit.

​

Bylo mu jednadvacet, když otec začal zapomínat místa, začal zapomínat osoby a občas i zapomněl, že má nějakého syna. Už nevěděl, co si má počít. Jednoho dne nakoupil provazy a udělal cedule. Provazy uvázal různě po jejich domě a cedule vyvěsil před místnosti, aby bylo vědět, kde se zrovna nachází – kuchyně, ložnice, koupelna… Aspoň takhle mu mohl pomoci. Přišel tak nějak o ten sociální život, protože se musel starat o tátu. Neměl tak trochu čas na nic, neměl čas na své přátele a Anyx. Občas se u něj ukázala, aby se zeptala, jak se má a pomohla mu. Tehdy si na ni všiml, že je na ni něco zvláštního a vlastně si uvědomil, že opravdu není on, ale ona. Ten nejlepší kamarád je vlastně jeho nejlepší kamarádka, kterou on si kdysi zafixoval jako chlapce díky jejímu vzhledu. Samozřejmě se o tom v tu chvíli pohádali a úplně zbytečně, ale Dero se vlastně cítil docela podvedený a taky se s ní nějakou chvilku nebavil.

​

O tátu bylo tak nějak postaráno a on se mohl věnovat sobě. Často chodíval trénovat střelbu z luku a létal na Merrit, aby natrénovali nějaké nové vzdušné manévry a také střelby ze vzduchu. Při takovém jeho tréninku jednou málem trefil Anyx. Napřed jí pořádně vynadal, že co tam leze a snad nevidí, že to tady není bezpečné. Málem ji zabil. Zase se kvůli tomu pohádali, ale vlastně se nakonec i pořádně usmířili za to všechno a taky za to, že ji vlastně přeorientoval. Díky tomu se jejich život zase vrátil do těch starých kolejí. Stala se z nich zase ta nerozlučná dvojka plná naschválů a dalších hádek, ke kterým došlo úplně zbytečně a vždycky skončil právě Dero jako ten poražený. Taky se na ni na chvíli urazil, ale vydrželo mu to sotva pár hodin. Jejich život je společně zavedl k průzkumníkům a naučili se společně spolupracovat a vlastně tvořili i docela dobrý tým. Možná i jeden z těch skvělých.

​

Jednoho dne se Dero vrátil spokojeně domů. Ale než si to uvědomil, jeho táta doma nebyl. Ani jeho Animus. Napřed prohledal všechny místnosti, požádal i Anyx o pomoc, aby mu ho pomohla najít. Ale nic… Jako kdyby se po něm slehla zem. Nikde ani dopis o tom, kam šel a kde by mohl být. Nikdo ze sousedů netušil, kam zmizel. Neviděli ho. V Derovi se to nějakým způsobem zlomilo, cítil hrozný pocit opuštění a vztek v něm vybublal tím způsobem, že vlastně zničil celý vnitřek domu. Všechno ho bolelo, ošklivě si poranil ruce. Měl je rozřezané, klouby měl zničené a měl zadřeno plno třísek. Nikdy nebyl takhle sám. I když jeho otec nežil už přítomností a vlastně nevěděl vůbec nic, pořád tady byl a on se o něj staral. Mohl mu říct všechno i když to do minuty zcela zapomněl a najednou byl fuč. Bylo mu šestadvacet, když se to stalo. Nyní dva roky je sám. Jedinou společnost mu dělá často Merrit, kterou nechce věčně zatěžovat a nechává ji veškerou volnost a právě Anyx, jeho nejlepší kamarádka a dalo by se říct, že asi jediná možná rodina, co mu zůstala. Zvlášť tehdy, kdy ona sama přišla o tu svou během bitvy. Je jen zázrak, že ona přežila. Dalo by se říct, že si vlastně zbyli tihle dva pro sebe a ona se k němu nastěhovala, protože to sama doma úplně nezvládá. Ale Derovi to vůbec nevadí, a i když to moc nedává najevo, je vlastně rád.