Narození dítěte bez komplikací je ta nejradostnější zpráva, která se může stát. Občas se stane, že postihnou nějaké komplikace matku, jako zvýšená krvácivost, větší bolesti, záněty či dokonce smrt. Ale hlavní je, že je dítě zdrávo. V jeho případě došlo ke komplikacím právě u malého dítka, který se měl narodit do nemalé rodiny. Bohužel doktor oznámil rodičům, že Aurelius byl přiškrcený na pupeční šňůře a nedokáže přesně určit jaké následky to pro něj může mít. Dokonce jim nabídl, že ho odvede a postará se o něj, aby se moc netrápil. Otec by i souhlasil, ale matka nechtěla přijít o svého druhého syna. Momentálně se tvářil jako zdravý chlapec, ale jak to bude vypadat postupem času, to se vyřeší arénou. Tak jako to řešili vždycky. Ale důležité bylo, že je druhorozený syn do rodiny Aubron. A i když byl pořád mladší, stále mu bylo dáváno najevo, že nikdy nebude jako jeho starší bratr.

​

Aurelius rostl a mezitím se u něj neprokazovaly žádné známky postižení z nehody. Běhal, hrál si a na tváři měl pořád spokojený úsměv. Mnohé chůvy říkávaly, že je jeho úsměv občas až děsivý. A kromě toho se u něj začaly projevovat jisté choutky, které by se u normálního dítěte také projevovat neměly. Nacházel svou oblibu v ubližování druhým. Samozřejmě si ještě netroufl na lidi, ale začal zvířaty. Občas jim zmizela nějaká ta slepice, na které dělal pokusy, co je pro ni důležité a co ne. Křídla nepotřebovala, ty urval a odhodil stranou. Bez jedné nohy také ještě zvládla žít. I hřebínek dokázala obětovat. Když vyzkoušel zobák, zřejmě už ztratila moc krve a zemřela. Naštvalo ho to. Nesměla si dovolit zemřít, a tak si našel něco jiného. Tentokrát to byla krysa, co zkoušel pitvořit. A vlastně zkoušel i něco nového vytvořit. Ze všech ostatků, co mu zbylo ze slepice nějakým způsobem přišil právě k oné kryse. Neměl nejmenší tušení, co vzniklo, ale ona stále žila. I když se moc nemohla hýbat, pořád dýchala. Než dostala do ran infekci a zemřela. Nu což, stane se. Bylo mu osm let, když začal odhalovat tenhle svět a styl, který ho opravdu bavil. Rozhodl se, že se pokusí zdokonalit v šití, a tak trénoval. Trénoval to nejčastěji na kuřatech, na myších či krysách, které chytil. Zdokonaloval svou techniku. A když ho to zrovna nebavilo, často tvorečka rovnou zabil a odhodil jako kdyby to byla jen obyčejná věc.

​

Samozřejmě netrvalo dlouho, než jeho otec přišel na to, co dělá. Jaká se z něj stává zrůda. Samozřejmě nevěděl v první moment, zda by na něj měl být pyšný nebo spíše znechucený. A vlastně si vybral tu druhou možnost. Často na něj křičel, osočoval ho z toho, že je opravdu nechutný a přirovnával ho ke staršímu bratrovi, kterého nesnášel z celého srdce. Záviděl mu ten vztah s otcem, záviděl mu to, že byl starší a také mu záviděl všechno kolem. Jaký měl vliv na okolí a co řekl, to platilo. Na co ukázal, to dostal. Ženy nebo muži, on nebyl vybíravý. Ale aby na to koukal mladý Aurelius, jak jeho bratr zrovna zneužívá nějakou mladou slečnu v jeho pokoji na jeho posteli, to ho vytáčelo zcela nejvíc. Neměl ani trošku vychování, aby si ji bral k sobě. Ne… Proč také, že ano? Proč by si dělal nepořádek u sebe, když může jinde? Poté slečnu odkopnul jako pytel brambor a věnoval se zase někomu jinému. Otec tohle chování schvaloval, ale matka byla proti.

​

Bylo mu deset, když se mu narodila jeho mladší sestřička. Samozřejmě, že první měl úplně jinou vidinu, než by měl mít milující bratr. Ale když viděl chování právě jejich staršího bratra, jeho pohled k ní se zcela změnil. Měl jisté nutkání ji chránit, aby se k ní nemohl přiblížit a neudělat jí bůhví co. A to se týkalo i ostatních mužů okolo ní, až bude dospělá. Ale bohužel, tentokrát komplikace postihly jejich matku, která několik dní po porodu zemřela na vážnou infekci. Otec ani bratr nebyli schopni se o malou dívenku starat, a tak se toho chopil právě Aurelius. Musel ji chránit, krmit a oblékat, aby jí mohl udržovat v teple. Díky tomu se naučil i plést a našel v tom jisté uklidnění. Pomáhalo mu ti, když byl rozčílený a pomáhalo to i sestře, kterou vždy přikryl dekou nebo jí upletl nové ponožky. Otec ani bratr o tomhle jeho malém a nevinném koníčku nevěděli. Také neměli proč, protože ještě by se mu vysmáli s tím, že tohle se na správného muže nehodí. A jemu to bylo jedno, protože se mu v hlavě rodil nový plán, který byl pro něj zcela geniální.

​

A jak rostl, Aurelius nabíral síly a pomalu se chystal zrealizovat svůj plán. Brouzdal se jejich velkým domem a jednoho dne narazil na jedny zapadlé dveře, které někam vedly. Samozřejmě bylo poznat, že dlouho nebyly otevřené a jeho zvědavost byla opravdu silná, a tak je otevřel. Našel tam schody dolů, po kterých sešel a objevil se ve sklepení. Uprostřed byl velký dřevěný stůl a kolem vysoké dřevěné police. Byl tam cítit prach a zatuchlina. Bylo jasné, že tahle místnost nebyla dlouho používaná a pro něj to bylo jedině dobře. Připravil si tam všechno. Nanosil si tam svíčky, různé nářadí, provazy a řetězy. Donesl tam i své šití, alkohol a různé hadry, které by mohl použít k ošetření a čekal na noc.

​

Přibližně kolem půlnoci přišel do pokoje svého bratra. Ten si klidně spal ve své posteli a neměl nejmenší tušení, co ho vlastně čeká. Že během téhle noci přijde o život. Aurelius napřed zkusil, jestli opravdu spí. Jak ho znal, tak spal vždycky opravdu tvrdě a nešlo ho jen tak vzbudit. Mohl mu hýbat s rukama či nohama a on se ani nepohnul. Proto toho využil a ruce mu svázal. Když se ujistil, že jsou opravdu pevně svázané, přiložil mu polštář na obličeji a čekal, než se pod ním to tělo přestane pořádně hýbat a házet sebou. Udusil svého vlastního bratra. To bezvládné tělo následně odtáhl dolů do sklepení, kde ho hodil na velký dřevěný stůl, kde začal první část svého prvního velkolepého díla. Mrtvému tělu napřed odřezal nohy. Krásně v kyčlích, aby je měl celé. Opatrně je položil na velké prostěradlo, které měl připravené na zemi. Poté se pustil do rukou. Napřed je vykloubil v rameni. Když slyšel to lupnutí, tělem mu projela příjemná vlna vzrušení a následně je pilkou také odřezal. Položil je vedle nohou. Další, na co se vrhnul byly jeho genitálie. Otec vždycky Aureliusovi říkal, že nikdy nebude mít takové koule jako jeho bratr. A tak mu je jednoduše odřezal a odložil k částem, které čekaly na pokračování. Poslední, k čemu se vrátil, byla hlava. Krev, kterou na sobě měl mladý vrah ho příjemně hřála a moc dobře věděl, že z téhle části jí bude nejvíce. Ještě se mu naposledy vysmál, než začal odřezávat. Torso zavěsil na háky do rohu místnosti. Hadrem si otřel krev z obličeje, který následně odložil na kraj stolu a vydal se nahoru pro svého otce. V ruce držel sekyru, se kterou se pro něj vydal.

​

Došel do jeho ložnice, ale otec tam nebyl. Jemně se nad tím zamračil a hledal ho v tichosti po domě. Nenašel ho ani v kuchyni nebo v jeho pracovně. Až když uslyšel tiché hlasy z pokoje své mladší sestry, vylekal se. Opatrně otevřel dveře a viděl, jak klečí nad tělem desetileté holčičky a chystá se jí udělat bůhví co. Aurelius se naštval a přikradl se za něj. Naznačil dívence, aby byla ticho a neupozornila ho na něj. Poté se rozmáchl a tupým koncem sekyry ho praštil do zátylku. Mohutné tělo se svalilo z postele. Byl v bezvědomí, což bylo to, co on chtěl. Dívenku odvedl do svého pokoje, kde ji nechal spát. Velké tělo následně odvlekl do dolní místnosti, kde i jeho položil na velký dřevěný stůl. S ním měl zcela jiné plány než ho rozřezat na kousky. Ne… Sundal z něho všechno oblečení a připravil si k němu ostatky jeho milovaného syna. Všechno to naaranžoval a začal konat své dílo. Postupně to k němu přišíval. Ze dvou osob se stávala jedna. Dával si záležet, aby to krásně drželo a nikde nic nespadlo. U hlavy obzvlášť. Byl by nerad, kdyby se otec začal vrtět a upadla mu jedna z jeho dvou hlav. Pracoval na něm celou noc. Dost se u toho zapotil a zaschlá krev se z jeho těla odlupovala. A i když to bylo tak náročné, dílo bylo dokonáno. Spojil otce se svým nejmilovanějším synem a držel ho zavřeného právě v onom sklepě. Krmil ho, dal mu tam i kýbl, aby měl kam vykonávat potřebu, než zemřel na infekci. Dalo se to očekávat, ale jeho to nijak nemrzelo. Choval se k němu odporně a chtěl mít svého milovaného synáčka vždy u sebe, tak mu to splnil. Dokonce mu splnil i to, že s ním mohl spokojeně zemřít. Tehdy v jeho dvaceti letech přišel jak o bratra, tak i o svého otce.

​

A vlastně díky tomu, žil se svou mladší sestrou v tom velkém domě. Měli jeden druhého a jejich život nabral nové směry. Samozřejmě, že mu došla věc ohledně financí. Musí začít nějakým způsobem vydělávat a udělat si jisté jméno. Přemýšlel nad možnostmi, jak na to. Kdyby prodali nějaké věci, moc dlouho jim to nevydrží a bude muset vymyslet něco jiného. A tak se rozhodl, že začne dělat to, co ho baví. Ve městě začala mizet různá špína, osoby, které se posmívaly za něco jeho mladší sestře nebo si obstaral i nějaké otroky. Ve svém sklepení se na nich pokaždé dokázal vyřádit. Dělal na nich všemožné experimenty. Odřezával části nebo jim něco přidal. Zkoušel i křížit druhy mezi sebou a zkoumal, co z toho vznikne. A pokud přežili, tak je prodal do arény na zápasy, což mu vynášelo poměrně velký peněžní podíl. Jedním z jeho úspěchů, na který byl opravdu pyšný byl jeho vlastní Amor. Otrokovi přišil růžová křídla z plameňáka na záda, byl oděný jen v kusu bílého hadru a ledabylý luk mu byl přišit k dlani. Zvlášť ty blonďaté kudrnaté vlasy tomu dodávaly tu třešinku na dortu.

​

Také pořádal dvakrát do roka velkolepé oslavy, aby to v jeho domě trochu žilo. Samozřejmě vždy zval jen určitou skupinu lidí. Nikdy se tam nenacházela jiná rasa než ta lidská. Samozřejmě pokud se nejednalo o otroky či jeho tvory. Zval jen smetánku a výše postavené osoby. Pravidelně se tam nacházela i princezna Melisentia, která bývala pravidelným hostem jeho večírků. Pozvánky pravidelně obměňoval a téma večírků také. Jediné, co bývalo stejné, tak masky. Buď měli účastníci škrabošky nebo masky. Nechával to čistě na nich, ale chtěl dodržet jistou anonymitu. Kvůli nim obstarával kvalitní alkohol i pokrmy, které sloužily k občerstvení. Živá muzika nesměla samozřejmě chybět a ani otroci, kteří roznášeli občerstvení na stříbrných podnosech. A také jim představoval své nové experimenty, na které byl pyšný. Na posledním večírku se pochlubil svým snad největším experimentem jménem Kursur.

​

Kursur byl vlastně napůl člověk a napůl býk. Ano, vytvořil si vlastního Minotaura. Samozřejmě neměl funkční kravskou hlavu, ale měl ji nasazenou a přišitou. Upravenou tak, aby v ní mohl krásně dýchat a vidět. Otrok, který z toho vznikl byl snědší pleti, vysoké postavy a lehce svalnaté. Jakmile ho viděl, tak Aurelius jednoduše neodolal. Odkoupil ho a udělal z něho tohohle tvora. Černá býčí hlava s obrovskými rohy se mu vyjímá ve sbírce. Sice ho přepadla jistá infekce, ale z té se úspěšně dostal. Psychický nátlak a také menší mentální postižení vzalo za své a stal se z něho poslušný mazlíček. Naučil ho i tomu, že jakmile bude chtít někdo napadnou jeho pána, postaví se před něj a ochrání ho. To samé platí pro jeho mladší sestru. Ta sice byla trochu proti, aby takhle týral lidi, ale nechtěla, aby pak byl věčně nabručený na ní. A vlastně si Kursura oba dva docela oblíbili, že Aurelius opravdu nemá v plánu ho prodat do arény. Ale díky tomu si vybudoval jisté jméno a respekt. A rozhodně nemá v plánu jen tak přestat se vší tou zábavou. Žije doteď, bude tak žít i nadále.