Allyria se narodila jako první dítě hertugu Ralanu Freystenovi, který je váženým členem a také vojákem Vargmorské společnosti, a jeho manželce Irse, která se naopak vymykala všem slovům a pojmenováním, které Vargmorské ženy mají. Irsa byla na severské poměry až příliš jemná, hodná a dobrá, odjakživa zakřiknutá žena, která se dokázala polekat i stínu vlastního animuse, všechny tedy roku 1544 překvapilo, když Ralan, urostlý a poměrně hrubý muž, který se netajil určitou krutostí vůči svým nepřátelům, oznámil zasnoubení s Irsou, která byla Ralanovým přesným opakem. Když už se o jejich svazku mluvilo, často se říkalo, že Irsa potřebovala silného a obávaného ochránce, kterým Ralan byl, a naopak Ralan potřeboval ženu, kterou mohl ochraňovat a která ho na oplátku za jeho chrabrost a odvahu hýčkala a rozmazlovala. Pravda ale byla taková, že Ralan potřeboval pocit naprosté kontroly, odjakživa špatně snášel, když byly ženy v něčem lepší než on, a Irsa byla přesně tím typem, který ho nemohl zahanbit, nad kterou mohl mít kontrolu, a kterou si mohl utvořit k obrazu svému. Irsa po svatbě zůstávala neustále doma, a tudíž bylo pro všechny náhlým překvapením, když se Ralanovi narodilo první dítě. Ačkoliv Ralan očekával syna, kterého by mohl vést životem, a z dcery byl zpočátku poměrně zklamaný, nakonec si k dceři dokázal najít cestu, a do dnes rád tvrdí, že tomu bylo tak díky Allyrinině animusovi, který se mu jednou ohnal po noze, když se Ralan přiblížil ke kolébce, a v tu chvíli věděl, že se mu nenarodila zakřiknutá dcerka, která by mu posloužila jedině v dobrém sňatku.

​

Sotva se Allyria naučila chodit a trochu vnímala svět, otec už jí do ruky cpal meč, nechtěl aby z jeho dcery vyrostla ustrašená dívka, která by se až do dospělosti držela matčiny sukně a bála se vlastního stínu. Ralanovi ale dalo na čas, aby Allyrii s mečem seznámil, ta o něj zprvu nejevila zájem a spíše se jen chtěla nahánět se svojí vlčicí Inarou, anebo si hrát s dřevěnými hračkami, jakmile ale přistoupil na její přístup ohledně hraní, meč jí v tu chvíli zajímal, a zatímco Allyria neohrabaně šermovala proti urostlému muži, její vlčice často visela na ocasu otcova vlka, případně ho kousala a štípala do nohou a dávala o své bojovnosti taktéž vědět. Allyrii bylo pět, když její matka přivedla na svět dalšího potomka, k Ralanově hořkosti to byla opět dcera, ale doufal, že se bude podobat Allyrii. Během prvních let ale zjistil, že tomu tak nebude. Kdykoliv si Allyria se sestrou chtěla hrát, mladší Lynette jen postávala opodál a modrýma očima vyděšeně koukala na bílý svět kolem sebe, a jednou po ní Allyria dokonce ze srandy hodila sněhovou kouli, trefila se sestře do hrudníku a ta se nad tím rozplakala. Ralanovi stačilo jen to, aby svou mladší dceru ze svých zájmů vypudil a o to víc se začal zajímat o tu starší. Tři roky po narození Lynette, Irsa znovu otěhotněla, o jejím třetím těhotenství Allyria do dnes ví jen to, že dítě zemřelo pár dní po narození, což není taková pravda. Ralan se konečně dočkal vytouženého syna, avšak Icëlantia se mu za něco musela mstít, když jeho tolik chtěný syn měl liščího animuse. Aby předešel hanbě vůči svému jménu, odnesl svého jediného syna hluboko do lesů, kde ho nechal napospas svému osudu.

​

Allyrinina matka sice ještě několikrát otěhotněla, ale dítě již nikdy nedokázala donosit a často v polovině svého těhotenství potratila, a Ralanovi tak nezbývalo nic jiného, než si Allyrii vychovat dle svého obrazu. Zatímco dbal na to, aby z ní vyrostla elegantní dáma, nezapomínal i na výcvik, kterým musela projít, Ralan nesnesl pomyšlení, aby se jeho – jak rád říkal – jediné dítě muselo spoléhat na něčí záchranu, Allyria tak musela umět chodit v nepohodlných botách na podpatku, být oděná v těch nejnádhernějších šatech, a mezitím v ruce svírat meč a bojovat proti svému otci, který jí nikterak nešetřil. Jak byla Allyria starší, začala projevovat zájem spíše o módu a společnost, než o tréninky, které jí rázem začali připadat hloupé a nepotřebné k životu. Bylo jí patnáct, když za její sukní začal lézt hertug Tarin Sarlen, kterého její otec neměl rád. Allyria ho často ignorovala a když se jí přimlouval, pak předstírala, že ho vůbec nevidí ani neslyší. Na jednom večírku, kdy se už připozdívalo, jí slušně požádal o soukromou chvíli s vysvětlením, že by jí jen chtěl něco říct, Allyria vůči němu v tu chvíli cítila lítost a souhlasila, jakmile se ale za Tarinem zavřely dveře, ihned se po plavovlásce vrhl. Allyrii v ten moment došlo, proč otec chtěl, aby se uměla bránit. Sama sice z místnosti odcházela poměrně rozcuchaná, ale Tarin, který nečekal, že by se dívka její velikosti a váhy dokázala bránit, skončil hůře. Sice ho nedokázala fyzicky přemoci, ale jakmile do něj začala bušit, kopat, a své nehty mu zaryla hluboko do kůže na tváři, měla v podstatě vyhráno. Svému otci na druhý den sdělila, co se jí přihodilo, ale když Ralan spatřil tvář hertuga Tarina, rozmyslel si vlastní potrestání a nechal ho být, Allyria ho dokázala natolik poškrábat, že do dnes na tváři nosí viditelné jizvy, o kterých nechce mluvit.

​

Že by jí otec snesl i modré z nebe a prominul jí i vraždu, se Allyria dozvěděla ve svých osmnácti letech, když se nepohodla se svou sestrou. Ač nechtěla, Allyria na Lynette po krátké hádce poštvala svou vlčici, a než se stačila nadát – a než kdokoliv zamezil jakémukoliv ublížení na zdraví – Lynette přišla od loktu o ruku, a Inara jí k Allyrii nesla jako vítěznou trofej. Zatímco Irsa se po tolika letech projevila a zhrozeně křičela na celý dům, Ralan nad tím krčil rameny a dával to za vinu Lynette, a u toho chválil Allyrii, že si od nikoho, ani od své sestry, nenechá skákat po hlavě. Po onom incidentu se Allyria sice cítila špatně a měla výčitky svědomí, otec jí ale kladl na srdce, že neudělala nic špatného; i když udělala. Její matka se zavřela do svých komnat, ze kterých vyšla jen výjimečně, a Lynette, jakmile se uzdravila, opustila Vargmor a vydala se do Agrei Doru. Allyrii tak zůstal jenom otec, který jí přesvědčil o tom, že Irsa je duševně nemocná, a Lynette byla pro Vargmor příliš slabá, nijak se tedy nezamýšlela nad tím, že by sestru vyhledala, a stejně tak nehledá ani matčinu společnost, ačkoliv se na ni jednou za čas jde podívat, aby se přesvědčila, že stále žije.